TÉMA TÝDNE:
„Viděla jsem kolem sebe plno bezmoci ze ztráty zaměstnání, a tak jsem zatoužila být částečně soběstačná,“ vzpomíná bývalá zaměstnankyně pražského Úřadu práce. Dává proto dohromady ekologický statek. S rodinou i přáteli si pochutnává na domácích vajíčkách i ředkvičkách.
Pavla Picková na vlastním statku tvrdě pracuje
Jelikož úřednice Pavla Picková na Úřadu
práce každý den viděla bezmoc, jak se lidé bez práce sypou, jak ve světě, kde je normou budovat kariéru a stoupat nahoru, padají, hrozí jim vyhození z bytu a život „pod mostem“, došla k názoru, že je dobré usilovat o určitou soběstačnost, i když v dnešní civilizaci nemůže být úplná. S manželem proto prodali malou chaloupku blízko Prahy a zakoupili si polorozbořený
statek v severních Čechách.
„Je to vlastně už pátý domek, který dáváme dohromady. Vždy jeden vybudujeme, záhy se do něj s rodinou nevejdeme, tak jej prodáme a pustíme se do zvelebování většího. Tento dům už je poslední, tam se vejde nejen celá naše rozsáhlá rodina,“ směje se a vzpomíná, že kdysi začínali v boudě na zahrádkářské kolonii.
Čtěte také: Cesta z města
Zdravý dědeček
„V domě máme vlastní střechu nad hlavou, vodu a půdu, ze které vypěstuji co jen jde. Tak se dá kousek po kousku zajistit život. Líbila by se mi i vlastní
elektřina, ale na fotovoltaickou elektrárničku zatím nemám peníze,“ říká Pavla. Na statku by ráda časem zřídila informační centrum, kam by se jezdilo odpočívat. „Užívali bychom si vlastní jídlo, zábavu, cvičení, pracovali bychom na poli. Pořádali bychom akce v rámci Sdružení zdravý životní styl nebo Regenerační centrum Harmonie. Ty provozují ekologické statky po celé republice,“ dodává.
Trvalé bydliště má se svým mužem a synem stále na pražském
sídlišti. Jelikož je už dlouho v penzi, tráví ale většinu času na statku. Její dvaadevadesátiletý otec je tam pořád. Dokonce ještě vyleze na strom. „Žije zdravě i společensky. Chodíme na maškarní bály nebo cvičit jógu. Chtěla bych být jako on. Dlouhověkost mě láká. Moje maminka umřela v šestapadesáti na infarkt, i proto jsem se sebou začala něco dělat.“
Radost z vajíček
Na statek s ní začínají jezdit i její kamarádi. „Jsou to většinou panelákoví lidé, kteří jsou nadšeni z toho, že na zahradě přesadí vinici, ona roste a plodí. Že zasadí ředkvičky a mohou si je vytahat. Líbí se jim, že slepice zepředu žerou zrní a ze zadu vypadává hnojivo. A že snášejí vajíčka,“ směje se Pavla.
Sama se inspirovala u mnoha lidí, které poznala v rámci neziskových sdruženích. Zaujalo ji třeba to, že tak jako se kdysi zpívalo a
hrálo kravám, aby lépe dojily, lze zpívat a hrát ikvětinám, aby lépe rostly a kvetly. A že to prý opravdu funguje.„Nebo jsem si ověřila, jak na sebe vzájemně mohou působit zvířata a rostliny. Třeba kachna indický běžec nejraději baští slimáky. Dobré je také zasazovat vedle sebe například afrikány a rajčata, ta pak neplesniví,“ říká Pavla.
Zaujala ji také teorie biodynamického
zemědělství, kdy je půda vyživována speciálními přípravky, aby ožila a vše lépe fungovalo. A také ruský projekt Anastázie. Když muži pili a byli bez práce, ženy se rozhodly budovat rodinné usedlosti.. Místa byla na ruském venkově dost. A tak si oplotily pozemek, vysadily keře a stromy, pěstovaly plodiny. Začaly být soběstačné. „Možná to funguje, možná ne. Řekla jsem si, že si to vše sama vyzkouším. Je to běh na dlouhou trať, už teď ale mohu říci, že je to skvělé,“ uzavírá Pavla.
Pomohlo vám přestěhování na venkov? Diskutujte na našem fóru nebo přímo pod článkem.
Kam dál?
Ozdravovny Jana Buriana
Oddělené ložnice mohou váš vztah posílit – nevěříte?
Úskalí zpáteční cesty do hnízda
Sedmiletého Dominika trápí atopický ekzém
Kastrací kočce neublížíte