Písničkář, klavírista, spisovatel, básník a cestovatel Jan Burian, syn divadelníka E. F. Buriana, má jedinečnou schopnost – řekne vám o věcech to, co sami tušíte, ale nedovedete pojmenovat.
Stejně tak o lidech a obyčejných příhodách, které vás dennodenně potkávají. Takové jsou především jeho Ozdravovny, tedy písničkové pořady, z nichž je každý premiérou. Kultivovaně a s nadhledem v nich reaguje na věci a skutečnosti, které se udály v nedávných dnech.
Burianova kulturní ozdravovna, to je název, který táhne. Všechny pořady, kterých jsem se účastnila, měly vždy početné publikum.
Plno obyčejně bývá, těší mě to, zvu ostatně na Ozdravovnu lidi osobně e-mailem. V době, kdy tenhle způsob komunikace neexistoval, psal jsem si s diváky ručně dopisy, až z toho nakonec vzniklo pět almanachů zajímavého čtení.
Vzhledem k tomu, že je každá vaše Ozdravovna originál a vždycky má náboj, předpokládám, že je to osvěžení i pro vás.
Především pro mě. Když se někdo přidá, tak je to dobře. Snažím se neopakovat, abych nenudil ty, kteří chodí pravidelně každý měsíc, a tak většinou vyprávím a zpívám o tom, co se stalo v době od posledního představení. V Praze v Malostranské besedě, Brně v Provázku a v plzeňském Západočeském muzeu hrávám každý měsíc, udržuji se tak svěží. Je v tom většinou hodně improvizace a legrace.
Vaše, téměř domovská scéna je ale také v Praze v Kaštanu.
Ano, tam pořádám večery cestovatelského typu a také uvádím večírky Osamělých písničkářů, takže „domovská“ je výstižné slovo.
Není to vaše cestování příliš velký odskok písničkáře od domoviny? Není to tak, že už máte plné zuby všech českých zážitků a hledáte jiné?
Naopak, když se začalo po osmdesátém devátém roce cestovat, cítil jsem to přirozeně jako možnost konfrontace toho, co je venku a co tady. Do všech zemí, kam teď vozím turisty, jsem jel nejdříve sám a napsal jsem o každé z nich knížku. Teď je to taková ozdravovna na pochodu. Děsí mě povrchnost turistického průmyslu, tak se to snažím dělat hlouběji. Těší mě, že se lidé, kteří se mnou byli v jedné zemi, neztrácejí a vyrážejí se mnou i do těch dalších. A baví mě vracet se na stejná místa, protože tam vždycky člověk pozná nové věci, kterých si dřív nestačil všimnout. Na Islandu jsem byl asi patnáctkrát, poprvé v roce 1994, tudíž už mám možnost srovnávat. Také v Chile a v Portugalsku začínám být pamětníkem... Nejdůležitější je, že člověk získá určitý nadhled a může se pak lépe srovnávat s tím, co prožívá u nás doma. Lépe se tu orientuje, méně se rozčiluje a neděsí se každé zprávy. To by mělo být, myslím, cílem
cestování. Ne proletět letem světem a ani se nezastavit a nespočinout.
Přečtěte si také: Cesta Jana Kaplického
Vraťme se k písničkám. Váš nápad jsou Osamělí písničkáři, přivedl jste na podia desítky dosud neznámých lidí.
Desítky určitě ne, ale podařilo se dát dohromady milou, nadanou a slušnou společnost. Osamělí písničkáři, kterých je dneska asi dvacet pět, hrají a zpívají už osm let a jsou to písničkáři všech možných generací a stylů. Spojuje je nezávislost na
hudebním průmyslu, určitá neústupnost z vlastní tvůrčí cesty, nepodbízivost publiku a obrovská míra svobody. Řadu z nich jsem znal už dřív, ale oni se neznali. Tak jsem je seznámil a funguje to. Nejspíš jim je dohromady dobře, protože se pravidelně setkáváme na společných koncertech, posezeních i na festivalu, který každý rok v Kaštanu pořádáme. Festival trvá dvanáct hodin – od poledne do půlnoci. Teď už se objevují i na společných scénách mimo Prahu – v Sedlčanech, v Litoměřicích, tam, kde mají pořadatelé zájem.
Přečtěte si také: František Malotín: S flétnou i za objektivem
Den žen Jana Buriana nebo vaše Posezení jsou známé televizní pořady i proto, že mnohým mohly připadat, mírně řečeno, nestandardní. Některé celebrity jste dohnal až k pláči.
K pláči jsme dohnali jen Olgu Šípkovou, což nás samozřejmě mrzelo, ale taky jsme se tomu dost divili. Moc nechápu, proč člověk nemůže odpovědět na otázku, proč dělá to, co dělá, právě tím způsobem, jakým to dělá. Vy to určitě budete umět, já taky, ale spousta lidí tuto otázku považuje za nestoudnou a reaguje neadekvátně. Já bych řekl, že dospělý člověk ví, co dělá a umí to vysvětlit i ostatním. Ale asi se pletu. Už je to dlouho, co pořad skončil – ani naše společnost se zřejmě nechce vyptávat moc do hloubky – vzpomínám na něj ale rád, byla to dobrá zkušenost.
Přečtěte si také: Z prodavačky uznávanou malířkou
Co vás teď nejvíc láká, televizní pořad, knížka …
Televize ani noviny moc velký zájem nemají a já, přestože bych rád psal a natáčel, nemám ve zvyku se někam cpát. Mám i dost jiné práce – koncerty, natáčení desek, kapelu, provádění turistů a psaní
knížek. Teď bych chtěl hlavně napsat knížku o svém otci. Jmenoval se E. F. Burian a byla to velmi zajímavá osobnost, o jejímž životě vlastně ještě nikdo nedokázal napsat nic souvislého, protože to znamená dotýkat se řady nevyjasněných a složitých témat. Moc mě to baví, snad se s tím úkolem vyrovnám se ctí. Také chci natočit nové písňové album. Mělo by se jmenovat České myšlenky podle titulní písničky, která je vlastně
kuchařským receptem…
Kam dál?
Pavel Kácha: Stále rád tvořím
Vídeň: město kaváren a širokých bulvárů
Věra Machoninová: Věřím v další generaci
Půvabnou krajinou Trhosvinenska
Cestujeme s vnoučaty
Znáte tvorbu Jana Buriana? Souhlasíte s jeho názorem, že naše společnost je spíše povrchní? Diskutujte s námi na toto téma a napište nám svůj názor do fóra, nebo přímo pod článek.