S novinářem a dramaturgem Pavlem Káchou se scházíme v kavárně kousek od Českého rozhlasu. S rádiem je totiž celoživotně spjatý.
Začínal tu jako redaktor, pak dlouho pracoval ve Svobodném slově v kulturní rubrice. Působil i v soukromém rádiu a v dalších novinách a časopisech, například v porevolučním Svobodném zítřku, v Lidových novinách, v Mladé frontě. Do Českého rozhlasu se vrátil, pak se s ním zase na čas rozešel a nakonec v něm i skončil. V červenci 2009 odešel do důchodu. Je ženatý, manželka ještě pracuje a dcera studuje.
Která etapa tvého novinářského života byla nejzajímavější?
Byly dvě. Když jsem ještě študoval a zažil ruskou okupaci v srpnu šedesát osm v Hodoníně, v okresních novinách, kde jsme byli na povinné praxi. Byla to sice nakonec trpká zkušenost, ale poznal jsem tam lidskou solidaritu a odvahu stojící proti zlu a násilí. Pak jsem zažil úžasný listopad osmdesát devět ve Svobodném slově. Měli jsme redakci na Václavském náměstí. Tam se odehrávalo množství docela zásadních událostí. Komu z novinářů se přihodí, že dějiny mu pochodují přímo pod okny?
A co rádio, co to pro tebe znamenalo?
Rádio je moje srdeční záležitost. Já jsem z rádia odcházel, jen když jsem tam nemohl vydržet, což bylo na začátku normalizace a pak když jsme se se šéfy jaksi nepohodli po tom mém prvním comebacku. Mne vždycky zajímalo rádio jako kulturní fenomén, umělecké médium, jako komunikační prostředek, který stojí za to kultivovat. Nesnášel jsem, když se s ním zacházelo nějak jinak.
Byl jsi radši dramaturg, nebo píšící novinář?
Já jsem nikdy nebyl čistě jen dramaturg, psal jsem pořád, dokonce jsem psal do rádia, i když jsem tam nebyl. Samozřejmě větší uspokojení je psát. Ovšem velké štěstí je taky spolupracovat s chytrými lidmi, objevovat nové autory, pomáhat na světlo světa věcem, které za to stojí. Obojí mě bavilo.
Přesto ses rozhodl odejít do důchodu, když padl tvůj čas…
Já jsem se rozhodl… Člověk pochopí, pozná, co se od něj očekává. Ten čas přišel, já jsem jako spořádaný občan a zaměstnanec Českého rozhlasu odešel do starobního důchodu. Ale tím můj kontakt s rádiem neskončil.
Měl jsi představu, co bude následovat? Těšil ses na penzi?
Jestli jsem se na něco těšil, tak že se zbavím takového podvědomého pocitu, že člověk musí ráno vstát a někam dojít a něco tam učinit. Toho jsem se ale nezbavil dodnes. Vždycky se vzbudím a mám takový neodbytný pocit, že musím honem vstát a spěchat do rádia. Snad to časem přejde. Místo toho se teď snažím dávat si jiné úkoly. Jsem zvyklý pracovat ráno, a tak – pokud to jde – píšu. Píšu hlavně pro rádio, dokonce i některé věci, které jsem dříve dramatizoval. Většinou jsou to pořady s nějakým zřetelným dotykem historie.
Jak se teď jako na důchodce na tebe tváří tví kolegové?
Bývalí kolegové chodí a říkají, že mi závidí, přitom mi nezávidí. A já jim říkám, že jsem šťastný, že mám spoustu peněz, spoustu času… a přitom... Ne, ten vztah se v zásadě nezměnil. To mě těší. Snad se trochu změnil vztah nadřízených. Věci, na kterých jsme se dohodli a které měly po mém přesunu do důchodu platit, opravdu dlouho neplatily.
A kromě toho ještě učíš…
Snažím se na Konzervatoři a vyšší odborné škole Jaroslava Ježka. Na té VOŠce mám seminář o rozhlasových žánrech. Je to něco, co mě bavilo vždycky. Ozřejmovat sobě i třeba mladším kolegům, jak věci v rádiu fungují a kdy fungují. Asi to mělo smysl, protože ještě teď za mnou občas přijdou bývalí kolegové a dávají mi třeba číst své věci. Zajímá je můj názor a mě to těší. Ukazuje se, že to, co jsem dělal tak dlouho, mělo nějaký smysl.
Jakou máš zkušenost se spoluprací starších a mladších lidí?
S tím jsem nikdy neměl problém, proto mě baví i ta škola. Myslím, že je dobře, když lidi chtějí něco dělat. Lepší než když chtějí jen něco udržet. To platí všude a pro všechny. Pro mladé i pro starší.
Vykolejilo tě nějak to, že jsi musel změnit denní režim?
Ne, ale musíš se učit jinak pracovat s časem. A my, důchodci, máme toho času čím dál míň, to je fakt. A opravdu plyne jinak, rychleji.
Co na to rodina, když má doma muže v domácnosti?
Je docela ráda. Někdy třeba ocení, že tu a tam něco uvařím. Ale to jsem dělal i předtím. Vaření je moje hobby už dlouho, teď se k němu dostanu trochu častěji.
Čteš teď víc, chodíš víc za kulturou?
Víc čtu, dokonce zase mám ze čtení rozkoš. Já jsem dlouhá léta četl jenom profesionálně, musel jsem číst množství textů nejrůznějších autorů. A teď jsem dokonce párkrát zažil ten úžasný pocit z mládí, když jsme se nemohli utrhnout od knížky a často na četbu praskla celá noc. Teprve teď, asi po šesti letech od stěhování, jsem se dostal k tomu, abych si začal dávat do pořádku knihovnu. A z ní na mě vždycky něco vypadne a já čtu a čtu a čtu.
Posloucháš doma i rádio? Jako normální posluchač, anebo jako profesionál?
Bohužel – nebo bohudík? Toho se jen tak nezbavíš. Takže poslouchám. A často komentuju a někdy dokonce vypínám.
A co sport, pohyb?
Tak ráno vyběhnu, rozcvičím se, chvíli vzpírám břemena a činky, dám si studenou sprchu, pak písknu na psa a jdeme se proběhnout do lesa, vrátím se a řádím ve fitness centru, potom sauna, thajský box…většinou končím jógou. Ne, vážně, já jsem nikdy nijak zvlášť nesportoval, ale cítím, že se musím občas protáhnout, mám na to nějaké své cviky. A chystám se přes léto víc chodit a plavat. Nemůžu to jen tak nechat být, klouby začínají bolet, taky hlava, uši, oči, nos, záda, duše …
Zadrž, prosím. Nemáš chuť se přestěhovat na venkov? Máte chalupu…
Já se tam podvědomě i vědomě chci přesunout, ale není to tak jednoduché. Člověk tam nemůže být celé dny sám a rodina za mnou moc jezdit nechce. Žena Lenka ano, dcera už míň. Ale určitě tam budu trávit daleko víc času. Protože – kupodivu – tam se dá prožít ten zázrak, kdy se čas zpomalí. Je to rozhodně v tom dotyku s přírodou. Na přírodě závisí prožívání času obecně. Praha je v tomhle směru strašné zařízení. Ale zase, kdo by tady za mě chodil do hospod a do kaváren?
Tvůj důchodcovský rok se za chvíli naplní. Plánuješ něco nového na ten další?
Já si nemusím vymýšlet něco nového, nové podněty přicházejí za mnou. Spíš bych potřeboval víc času. Člověk má přece jen tendenci trochu zlenivět, ale ono to nejde.
J
ak se tváříš na to, když tě někdo označí za seniora?
V rozhlase jsem pracoval ve stanici, kterou lidi obecně považují za předurčenou pro věkovou skupinu těch starších. A tam jsem říkal, že nejhloupější je naše posluchače apriori označovat za seniory a předurčovat jim vlastně, co by měli poslouchat. To je blbost. Přece obecně lidská témata – ta podstatná – jsou vždycky zajímavá pro všechny. Navíc svět se proměnil, lidi jsou výkonní bez ohledu na věk. Nějakým způsobem je vylučovat je nesmysl. Věk je relativní. Zůstává princip. Člověk by měl mít touhu něco vytvářet, dělat něco nového, nezastavovat se. Nezáleží na tom, jestli je mu 18 nebo 80. A já mám díkybohu pocit, že jsem se té potřeby něco vytvářet snad ještě nezbavil.