Alena, 52 let
Není to tak dlouho, co mě dcera požádala, abych pohlídala jejího syna. Musela si něco neprodleně zařídit a její muž byl v práci. A protože Jonáš zrovna přestál chřipku, museli jsme spolu zůstat doma.
„Hlavně ať si nesundává bačkory a neotvírej na něj okno! Mohl by ofouknout a nemoc by se mu vrátila!“ napomínala mě dcera ještě před tím, než odešla.
„Jo, a na balkon vůbec nechoď! Venku je děsnej vítr a kluk by zase lehnul. Za dvě hodiny jsem zpátky!“ Poslušně jsem odkývala všechny její rady a pomyslela si, že to trochu přehání. Že je příliš úzkostlivá matka. Pak jsem se obrátila k Jonášovi, dvouletému klučinovi, který chvíli neposeděl, a začali jsme si spolu hrát.
Vyzkoušela jsem si už všechno. Zajezdila jsem si s bagrem, postavila jeřáb, rozbila dva angličáky, nakrmila rybičky a na závěr si zahrála i na koníka. To byla obzvlášť náročná disciplína, při níž jsem Jonáše vozila na hřbetě a ustavičně přitom hýkala íí-háá, íí-háá, íí-háá, – tak, aby můj vnuk měl dojem, že ho nese opravdová
kobyla. Jakmile jsem ho po dvou okružních jízdách bytem vyhodila ze sedla, pocítila jsem náhlou potřebu oddechu. A napadla mě hříšná myšlenka.
„Jonášku, babička si teď na chvilku odskočí na balkón, tam si dá cigaretku a hned se zase vrátí, ano?“ řekla jsem spiklenecky
vnukovi.
„Ty tady zatím hezky počkej a já tě pak za odměnu povozím na hřbetě, jo?“ Potom jsem v rychlosti, aby hoch neofoukl, proklouzla na balkon a zavřela za sebou dveře. Posadila jsem se na židli a sáhla po cigaretách.
Nestačila jsem si ani zapálit. Najednou se za mými zády ozval šramot, a jen co jsem se otočila, spatřila jsem Jonáše, jak se sápe po klice. Nemohl na ni dosáhnout, stavěl se na špičky. Když ale povyskočil, dotkl se kliky tak „šikovně“, že se pootočila. Zůstala stát ve svislé poloze, která znamená „zavřeno“. Hrklo ve mně, znejistěla jsem. Šťouchla jsem do dveří, jestli se neotevřou. Nepohnuly se ani o píď. Zkusila jsem to znovu, bezúspěšně. A teprve pak mi to došlo: Že sedím zavřená na cizím balkóně a nemůžu zpátky, protože můj vnuk mě tu omylem uvěznil! Po chvilce paniky jsem vzala rozum do hrsti.
„Jonášku,“ zaskučela jsem přes okno do bytu, „zkus prosím tě zase vyskočit a zvednout tu páčku, jo? Nebo si na to vezmi židličku.“ Jonáš na mě za sklem jen mlčky koukal a neodpovídal. Nehnul ani prstem. Dokonce to vypadalo, jako by se mi posmíval. Když jsem na něj zvýšila hlas, uslyšela jsem, jak radostně zapištěl:
„Jééé! Babiška je ve vězení! A babi, ploč seš zavžená? Tys něco ukladla?“ Vyčerpaně jsem se zhroutila na židli a pohlédla na hodinky. Příliš času už mi nezbývalo, za deset minut se měla dcera vrátit.
A pak jsem si naštěstí uvědomila, že mám v kapse klíče od
bytu. Jenže na balkóně mi byly k ničemu. Usilovně jsem se tedy zamyslela a vzápětí na něco přišla. Začala jsem pátravě vyhlížet každého
pejskaře, který se potuloval dole pod barákem, a jen co jsem ho zbystřila, zahulákala jsem na něj:
„Dobrý den, pané, nebydlíte náhodou v tomto doměé? Potřebovala bych vaši pomóc.“ Pět mi jich odpovědělo, že ne, že bydlí docela jinde. Ale ten šestý, to byla trefa, trefa do
černého!
„Bydlím, a co má jako bejt?“ opáčil postarší pán vzhůru ke mně, do sedmého podlaží. Vykřikla jsem radostí a v rychlosti mu vysvětlila, co se mi přihodilo. Načež jsem dolů svrhla svazek klíčů a požádala ho, jestli by mě neosvobodil. Myslel si o mně asi své, ale vyhověl mi. Za malou chvíli odemkl dceřin byt a pak mi otevřel i balkónové dveře. Za odměnu jsem mu dala svou krabičku cigaret (byla pořád ještě plná) a požádala ho, aby o našem setkání raději pomlčel.
Když potom přišla moje
dcera, bylo už všechno v pořádku. Poděkovala mi za
hlídání a já jsem se vztyčenou hlavou odkráčela domů. Na druhý den mi ale bezradně volala:
„Prosím tě, mami, na co jste si to s Jonášem včera hráli? On po mně pořád chce, abych šla do vězení. Nevíš, co by to mohlo znamenat?“
Se špatně skrývaným smíchem jsem opáčila, že nevím, že mě vůbec nic nenapadá.
Kam dál?
Babi, dědo, ve škole mi ubližují
Z milého vnuka přes noc negativním puberťákem
Matka nebo tchyně: kdo s koho?
10 důvodů, proč bydlet v paneláku
Znáte ráčkové věty – palindromy?
Posílejte nám vaše příběhy na adresu [email protected]. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme a autorům pošleme malou pozornost.
Zajímá nás, o jakých tématech chcete na našich stránkách číst. Zapojte se do průzkumu a spoluutvářejte web Žijemenaplno.cz s námi. Je to váš prostor a proto je pro nás důležité, abyste zde našli to, co vás zajímá. Dotazník naleznete zde.