Když jsem v předjaří roku 2008 jela do Brna dělat rozhovor s ombudsmanem Otakarem Motejlem, měla jsem přiměřenou trému a respekt před člověkem moudrým a světaznalým. Ale právě proto, že Otakar Motejl takovým byl, tak se s ním strašně fajn povídalo. Se svým neodolatelným šarmem a noblesou formuloval myšlenky, které měly hlavu a patu, hloubku, v níž se člověk neutopil, a jen si říkal: hrome, proč to taky tak nedokážu.
V té době měl platil něco přes rok nový zákon o sociálních službách, který byl pořádným „zásekem“ do života jejich příjemců i poskytovatelů. A my jsme s Otakarem Motejlem probírali jeho dopady na provoz zařízení pečujících o seniory. On se tím zabýval z titulu své funkce, protože ne všechno ideálně fungovalo. Samozřejmě se řeč stočila na stáří jako takové. Otakar Motejl si popotáhl z cigaretky a rozpovídal se:
„Stáří není nemoc ani zásluha, stáří je logický a zákonitý stav, stejně jako mládí. Není ničím jiným než kusem života. Má snad jedinou vlastnost, že se v něm koncentrují dobré životní zkušenosti, ale i chyby, které se jakoby zhmotní, vydestilují. Zdravotní stav a fyzická kondice se snižují, takže i psychická složka se tvaruje jiným způsobem. Je to stadium, kdy je člověk relativně už oslabený, protože ne všechny životní zkušenosti jsou těmi, které ho posilují…“
Za obrovskou prosklenou stěnou ombudsmanovy pracovny se procházelo slunce. Strašidelně veliká místnost nepostrádala jistou intimitu. Je to jako s jakýmkoliv příbytkem – ducha mu dodává ten, který ho obývá. Otakar Motejl šel rovnou k meritu věci: k rozbitému schématu klasické třígenerační rodiny, kdy o sebe generace na střídačku pečovaly. Zmizely „vejminky“, zmizela mezigenerační solidarita. Teď se stáří a řešení problémů s ním spojených stává věcí veřejnou, se kterou si nevíme rady. Navíc se od seniora v pokročilém věku přivyklého socialistické péči, kde se de facto rozhodovalo za něj, dnes chce, aby si o svém osudu rozhodoval sám. Má si sám sjednávat podmínky služeb, které mu mají být poskytovány, což bývá obtížné nejen pro starší lidi. Má to být jeho právo, které se stává mnohdy strastiplnou povinností.
Diktafon předl a ombudsmanova řeč nenechala člověku prostor, aby se moc rozhlížel kolem sebe. Bylo potřeba se soustředit, včas a vhodně vplout do toku řeči, který se nemusel nijak zvlášť regulovat. Otakar Motejl se zmínil o tom, že si cení lidí, kteří jsou připraveni na stáří, kteří mají svůj plán stárnutí. Takže jsem se samozřejmě zeptala, jak je na tom on sám. Neodpustil si ironické pousmání:
„Já se musím veřejnosti a některým svým kolegům omluvit, že do jisté míry i díky své relativně dobré zdravotní kondici, což samo o sobě je trošku podivné, protože moje životospráva je dokonale špatná, jsem se nedokázal umravnit do té míry, že jsem včas neodešel. To, že mi fyzická kondice dovoluje více méně na plný úvazek pracovat, je jedním z těch tragických omylů. Fakt, že jsem se ujal druhého funkčního období v okamžiku, kdy jsem věděl, že bude končit v den, kdy mi bude osmdesát, je malý zločin, který jsem spáchal sám na sobě. Občas, když je práce nějak víc, tak si říkám: zítra toho nechám. Ale zase to odložím. Sice každému radím, aby si stanovil svoji lhůtu, a já sám si taky říkám: do švestek, do Vánoc, do narozenin…, ale pokaždé se to pokusím posunout ještě o kousek dál. Není dobré toto řešení, které jsem si osvojil…“
Otakar Motejl byl člověk, který věděl, o čem mluví, který věděl, co dělá a proč. Slušný člověk. Neopakovatelný a nezapomenutelný.
Celý rozhovor vyšel v měsíčníku pro Neziskovky.cz v roce 2008.