Americký psycholog Lewis M. Terman definoval tři základní kritéria úspěšného partnerského soužití. Domnívám se, že se tato kritéria dají aplikovat i na vztah dětí, rodičů a prarodičů. Důležitými faktory pro dlouhodobě uspokojující (partnerský) vztah je schopnost přizpůsobit se, nemít nereálná očekávání a schopnost dlouhodobě se vyvíjet spolu s partnerem.
Pojďme se nyní podívat na jednotlivé faktory z pohledu rodičů a prarodičů, kteří se snaží najít při výchově potomků společnou cestu.
Schopnost přizpůsobit se je opravdu základem každého úspěšného dlouhodobého vztahu. Jestliže jeden či všichni z účastněných nepřizpůsobí své názory, představy a následné chování, není možné spolu vzájemně vyjít. Při výchově potomka mají v naší kultuře a v současné době
hlavní slovo rodiče. Tudíž je jasné, že prarodiče se této výchově musí do jisté míry přizpůsobit. To znamená, že velmi dominantní prarodič, prosazující jednoznačně svoje postoje a názory na výchovu, bude pravděpodobně s většinou rodičů v konfliktu, neboť dnešní generace rodičů má své jasné a v mnoha případech velmi vyhraněné názory na to, jak své dítě vychovávat. Velmi také záleží na tom, co rodiče dítěte od prarodičů požadují. Jestliže se pouze vzájemně zdvořilostně navštěvují, pravděpodobně nutnost přizpůsobit se bude z obou stran minimální. Jestliže však rodiče od prarodičů očekávají pomoc, například s hlídáním, které je dlouhodobé, i oni sami musejí své nároky na prarodiče konfrontovat s jejich stylem výchovy a například z některých slevit.
Například jestliže matka chodí na celý den do práce a dítě svěří své matce nebo tchyni, není možné, aby po příchodu z práce babičce vynadala, že byly na procházce pouze dopoledne a odpoledne už si spolu jen hrály. Jestliže chceme, aby nám rodiče s výchovou pomáhali, je dobré si stanovit zásadní výchovné postupy či omezení, která si vyloženě nepřejeme či naopak která vyžadujeme (aby dítě nesedělo celý den před televizí, aby nejedlo víc jak dva druhy sladkého, aby pokud jen trochu je počasí, šli ven...) ale ostatní konkrétní věci je třeba nechat na člověku, který se hlídání ujal. Pro vzájemnou pohodu je třeba jako u ostatních problematických témat najít způsob, jak spolu vyjednávat a jak najít uspokojivý kompromis.
Na druhou stranu, jestliže se s prarodiči na zásadních výchovných postupech neshodneme, či neuděláme dostatečně vyhovující kompromis, musíme si na hlídání pořídit například placenou hlídací paní a prarodiče pouze navštěvovat. Na krátkých návštěvách se případné rozpory dají „vydržet“. Také je dobré si uvědomit, že to, co my v tuto chvíli považujeme za jediné správné, vědecky ověřené, mohlo být před pár lety opravdu jinak a zrovna tak za pár let mohou být naše výchovné postupy přece jen zastaralé. Někdy stojí za to podívat se na zásadní témata našich výchovných postupů lehce s nadhledem, možná přece jen mají babičky v něčem více zkušeností.
Nemít nereálná očekávání. Tato podmínka je poněkud složitější, zejména na identifikaci, to znamená na to, jak rozpoznat, že naše očekávání jsou nereálná. Zejména jsme-li o nich hluboce přesvědčeni. Očekávání, že výchova prarodičů bude naprosto stejná jako naše (mnohdy založené na nevyřčených předpokladech), je opravdu nereálné. Jestliže máme nějaká očekávání, měli bychom je konfrontovat s realitou, to znamená, pohovořit si o nich jak s manželem, tak s prarodiči a tyto své představy po vzájemných rozhovorech přinejmenším upravovat, ne-li někdy zcela opustit. Opět bude velmi záležet na očekáváních a představách také druhé strany a na vehemenci, s jakou druhá strana bude svá očekávání vyžadovat, aby se uskutečnila.
Schopnost dozrávat a vyvíjet se, své představy, plány, postoje upravovat v rámci svého stárnutí, ale také dozrávání a dospívání dětí a stárnutí a změn životních okolností prarodičů. Pravděpodobně jinak budeme své dítě chránit, když je čerstvě narozené a pravděpodobně budeme benevolentnější či tolerantnější k nějakým „jiným“ výchovným praktikám, když dítěti bude pět či více let. Ve chvíli, kdy by babička půl ročnímu dítěti „cpala“ bonbon, asi tvrdě zasáhneme, možná na úkor harmonických vztahů v rodině. V pěti letech nad stejným faktem pravděpodobně mávneme rukou a případně se budeme s babičkou snažit stanovit nějaká pravidla podávání cukrovinek.
Kam dál?
Jak a kdy zapojit prarodiče do výchovy potomka? 1. díl
Kdo vám pomůže s vnoučaty?
Je vnouček pěkný prevít? Hoďte to za hlavu!
Komunikujte se svou rodinou