O sexualitě existuje mnoho mýtů. Nevyhýbají se ani sexualitě lidí s určitým hendikepem, s chronickým onemocněním nebo lidí ve zralém a starším věku.
Největší mýtus je, že se všichni dají „hodit do jednoho pytle“ a je možné podat univerzální návod na řešení. Navíc návody poskytují lidé, kteří nemají dostatečnou zkušenost s postižením a tak přetrvávají různé předsudky a fyzické, emoční či psychologické bariéry, které zabraňují lidem v různých životních patáliích si své sexuality plně užít.
1. mýtus: Lidé s nějakým hendikepem, chronickým onemocněním a staří lidé již sex nepotřebují:
Pravda: Každý člověk má svoji sexualitu, rozdíly jsou pouze v jejím vyjadřování. Lidem s onemocněním či lidem ve zralém věku se často právo na vyjádření jejich sexuality odpírá, mnohdy se s nimi v určitých ohledech nakládá jako s dětmi a tak jako dětem je jim sexualita zakazována. Postoj lékařů je mnohdy ve smyslu „buďte rád, že jste přežil a žijete, vše ostatní už je něco navíc“. Schopnost vyjádřit svoji sexuální potřebu však výrazně zvyšuje kvalitu života člověka obecně. Lidé s onemocněním či starší lidé ze sexuality profitují stejně jako člověk mladý a zdravý.
2. mýtus: Lidé s chronickým onemocněním nepociťují sexuální touhu.
Pravda: To, co člověka sexuálně přitahuje a vzrušuje, je velmi individuální. Velkou roli zde hrají média se svým věčně mladým modelem a také super výkonným samcem a téměř nymfomanickou ženou, která dokáže mít mnoho orgasmů a jediné, na čem záleží, je podat super výkon. Většina z nás je však sexuálně přitahována z mnoha jiných důvodů než je pouhý vzhled, je to osobnost, hodnoty,
partnerství. Jestliže ve zralém věku nevypadáme jako supermodelky či supersamci, můžeme podlehnout pocitu, že o nás již nebude zájem, že už nejsme hodni toho, aby nás někdo miloval.
3. mýtus: Existuje správný a špatný způsob toho, jak má sex vypadat.
Pravda: Během života se nám o sexu dostává různých lží a tato je jedna z největších. Neexistují žádná pravidla, co sex má a nemá být (kromě toho, že sex má být pouze mezi dospělými a pouze s jejich souhlasem). Sex nemusí vypadat, znít ani vonět nijak jinak než si to lidé, kteří jsou v intimnostech angažovaní, přejí. Někdo si myslí, že sex musí být vždy spontánní, ale to může být z mnoha důvodů problém – u chronických onemocnění, ale i v dlouhodobém partnerství dvou zdravých a relativně mladých lidí. Každý z nás si více či méně sex nějakým způsobem plánuje a přemýšlí o něm.
4. mýtus: Lidé s chronickým onemocněním nemohou mít „opravdový“ sex.
Pravda: Tento mýtus navazuje na předchozí. Existuje-li totiž pouze jeden správný způsob, jak mít sex, pak lidé s nějakým hendikepem nemohou mít ten „pravý a opravdový“. Málokdo z nás může pobíhat po nádherné pláži, pak se v náručí schoulit do písku s hudbou v pozadí a užít si sex bez toho, abychom si pocuchali vlasy. A ne všichni to takto chceme. Většina z nás někdy měla a má divný a nepohodlný sex, který úplně nepovede, mnoho z nás masturbuje daleko častěji, než má intimní kontakt s jiným člověkem a většina z nás o tom nemluví. Takže předstíráme, že existuje jakýsi „opravdový“ sex a když neumíš roli, nemůžeš hru hrát. To je prostě zcela chybně.
5. mýtus: Lidé s nějakou nemocí jsou špatnou volbou pro romantické partnery.
Pravda: Vztahy jsou složité a plné kompromisů a dobrý vztah kompromisy a zaangažování obou partnerů vyžaduje. I zcela zdraví lidé mají ve vztazích mnoho problémů, naopak nemocní lidé mnohé problémy považují za banální a tím pádem si nekazí náladu hloupostmi. Navíc, jestliže je pro nás dlouhodobé partnerství hodnotou a budeme mít to štěstí, že budeme žít dlouho, je velmi pravděpodobné, že se s nějakou nemocí ve vztahu tak jako tak setkáme.
6. mýtus: Lidé s chronickým onemocněním a lidé ve zralém věku mají mnohem důležitější věci na práci než sex.
Pravda: Každý z nás přikládá sexualitě jinou důležitost, pro mnoho lidí je jednou z nejdůležitějších věcí v životě. Pacientům s chronickým onemocněním často mnoho lidí říká, že sex je luxus, který si nemohou dovolit, že mají daleko důležitější věci, na které musí myslet. Zdraví lidé se k nim někdy chovají, jako kdyby na svou sexualitu už neměli nárok, jako by to bylo něco, co nemocným nepřísluší, mají být rádi, že vůbec žijí.