Mám talent na spoustu věcí, ale orientace v prostoru mezi ně očividně nepatří. Jsem schopná ztratit se i v třípokojovém bytě a nenajít adresu, na které jsem už pětkrát byla.
Můj manžel si to patřičně užívá. On totiž nemá v lese na houbách problém se po několika pro mě nepochopitelných obloucích vrátit zpět na místo, odkud jsme vyrazili. Neposmívá se mi, smířil se s tím, že mimo Václavské náměstí mě musí vždycky dovést za
ruku. Trošku zlomyslnou radost má, když já zavelím doleva a on s jistotou zamíří správně doprava. No, každý nebyl políbený smyslem pro orientaci. Jenomže já to tak nenechám, nechci být na něm závislá!A tak jsem se časem naučila pár pravidel, které mé vždy dovedou k cíli.
Všímám si
Když odněkud někam jdu, soustředím se na vnímání výrazných věcí. Příklad: Jdu na jednání do budovy. Přestávám myslet na to, co bude k večeři, ale zapamatuji si vchod,
výtah, dané patro a dveře, které vedou ven. Přeneseno do přírody si všímám bodů, které bych neměla přehlédnout: potok, řeka, kostelní věž,
rozhledna, koleje, zvláštní chalupa – vila, výrazný traktor, hospoda, pošta, silnice… Zkusím se opravdu soustředit na okolí, které vnímám zrakem, abych ho později mohla poznat.
Nepanikařím
Napadají mě hrozná podezření, že tohle místo jsem už viděla, ale ono mu může být jen podobné. Naopak místo, které jsem ještě
nikdy neviděla, může být to, kolem kterého už jsem šla! Připadá mi, že odtud jsem šla hodinu a tam jdu nejméně půl dne – časová vzdálenost se zkresluje. Takže jestli jsem u té rozhledny měla být za půl hodiny, dvě hodiny mě nepřekvapí, nehysterčím. Nepřekvapuje mě, že zatímco po mně stéká pot
člověka ztraceného v hustých lesích, začne hustě pršet, foukat severák a kolem mě létají kulové blesky. Nenechám se rozhodit! Nezastaví mě ani to, že cesta, kterou jsem se vydala, je slepá. Taková cesta pro mě prostě neexistuje!
Nespoléhám na "domorodce"
Zkuste si to samy: Když se vás někdo zeptá na ulici, která je dva bloky od vás v místě, kde dvacet let bydlíte… Znáte ji? Já ne. K ničemu to nepotřebuji. Představte si tedy, že ptát se na cestu chatařů, kteří sem dojedou autíčkem a
víkend stráví za plotem, vám nepomůže, natož aby vás navigovali k turistickým značkám – těch si doteď ani nevšimli.
Vychytávky:
Pokud nás jde více, řekneme si předem, kde se sejdeme, až se nenajdeme (nejlepší je hospoda ve vesnici). Neztrácím čas
hledáním ostatních, protože mezi tím bych se ztratila sama – asi nenávratně.
Když už mě někam vylákají – třeba do hor, oznámím kdy a kam (alespoň jak si myslím) jdu. Aspoň budou vědět, kdy po mně mají začít pátrat.
Když jsem definitivně ztracená, tak tomu nevěřím, čili mě to nerozhodí, protože vím, že ztratit se prakticky nejde. Alespoň tedy u nás, v srdci Evropy. Všechny
cesty vás tu během několika hodin dovedou k lidem.
Také kudy chodíte, tam bloudíte? Poraďte se nebo si postěžujte na diskusním
fóru, alespoň v tom nebudu sama.
Kam dál?
Revoluční podrážka na bolesti zad
Pojďte se „projít“ do pražských parků
Nordic walking: svižná chůze
Vzdělávejte se hrou
U moře buďte aktivní