TÉMA TÝDNE:
Šedesátiletá Jana svého syna od devíti let vychovávala sama, je vdova a po smrti manžela si nenašla jiného partnera. Jana se synovi hodně věnovala, měli hezký vztah a díky tomu, že ho jak finančně tak motivačně podporovala, vystudoval bez problémů vysokou školu.
Když bylo synovi pětadvacet, odstěhoval se ke své přítelkyni. Bylo to v době, kdy Jana nastoupila do důchodu a zpočátku si na náhlou samotu musela zvykat. „První dny pro mě byly hodně těžké. Cítila jsem prázdno. Rázem mě nikdo nepotřeboval. Do toho se můj syn rozhodl, že se odstěhuje ke své přítelkyni.
Přiznám se, že mě to docela vyvedlo z míry.“ Ale časem si Jana zvykla na svůj klid a prostor.
Po pár letech se syn oženil a narodila se jim dvojčátka, dvě holčičky.
„Byla jsem nadšená babička, ani jsem netušila, kolik lásky ve mně může být,když jsem viděla ty dva andílky.“ Jenže když děti nastupovaly do školy,
synovo manželství procházelo krizí. „Nevěděla jsem, co se mezi nimi stalo, syn o tom nechtěl mluvit.“ Po roce Janina snacha požádala o rozvod a
syn se vrátil po rozvodu zpátky k matce. „Naše sžívání bylo relativně dobré, protože jsme měli velký byt. Viděla jsem na synovi, že je psychicky na dně. Nejdříve jsem se o něj nechtěla nijak zvláště starat, měl svou práci, svůj výdělek. Jenže netrvalo dlouho a já ráno vstávala dřív než on, abych mu stihla připravit snídani, a večer vařila večeře, prala a nakupovala, co mu chybělo, oblečení i kosmetiku.“
První článek k tématu čtěte zde.
Janin syn svou matku prosil, aby si s ním nedělala žádnou starost, že si umí sám vyprat i uvařit. Bylo mu to nepříjemné, cítil se jako školák. Jana to nechápala, ale ač nerada, souhlasila.
Nějakou dobu vydržela o syna nepečovat, ale měla co dělat, aby se udržela, když se vrátil z
práce a neměl na stole teplé jídlo. Syn byl uzavřený, často nebyl doma, chodil do společnosti s přáteli a jednou za dva týdny měl na víkend doma svoje dcerušky. Věnoval se jim perfektně. A pro Janu byly tyhle víkendy svátek. Konečně se mohla plně realizovat. Jenže bohužel - až příliš.
Brala na sebe veškerou odpovědnost a syna nevědomky degradovala na malé dítě, o které se stará společně se svými vnučkami. Neuvědomovala si, že on sám je rodičem a se svými dětmi šest let žil, umí se o ně postarat spolehlivě a dobře.
Jana zkrátka měla pocit, že když bydlí syn u ní, bude ji poslouchat. „To byly první rozepře mezi námi. Nemyslela jsem to špatně, chtěla jsem se o všechny postarat tak, jak nejlépe jsem uměla, dělala jsem to ráda. Překvapilo mě, jak jsem se spletla, a na tuhle synovu kritiku jsem reagovala dost špatně.“ Jana znovu sklouzla do
pečovatelské role a syn měl ráno připravenou snídani a večer po práci na stole večeři.
Neprotestoval, pochopil, že je v bytě u svojí matky a ta nastavuje pravidla. O svém životě si mohl rozhodnout, mohl se odstěhovat. Tvrdil, že až se vzpamatuje, najde si
podnájem a odstěhuje se. Jana na něj vůbec netlačila.
Rozhovor s doktorkou Douchovou o úskalích zpáteční cesty do hnízda čtěte zde.
Byla ráda, že není sama, ale cítila
tlak okolí i to, že to není úplně normální.
„Situace začala být nepříjemná, doma jsme se sobě vyhýbali. Jednoho večera jsme si se synem sedli a otevřeně si promluvili. Přiznal se, že si po
rozvodu přestal věřit a když mu upírám i naplno se věnovat jeho dětem, cítí se jako malý neschopný kluk.“ Tentokrát si Jana všechno vzala k
srdci a začala si víkendy, kdy syn hlídal děti, organizovat po svém, s přáteli navštěvovala divadla nebo jezdila na celodenní
výlety. Nejprve jí to hodně mrzelo kvůli vnučkám a měla obavu, jestli syn všechno dobře zvládne, ale časem zjistila, že o nic nepřichází, děti si mohla vzít kdykoliv během týdne hned po
škole,
snacha její pomoc jen uvítala a ona se mezitím setkávala s vrstevníky, se kterými si měla co říct.
Na jednom z výletů se Jana seznámila se sympatickým mužem a začala se s ním scházet. Byl rozvedený a podobnou situaci jako Jana zažil u svého syna.
„Byl to on, kdo mi ze svého mužského pohledu vysvětlil, jak se můj syn cítí. Uvědomila jsem si, že si každý máme žít svůj
život.“
Janě došlo i to, že si se synem vzájemně brání v partnerském životě. A tak navrhla, že svůj veliký byt vymění za dva menší, což se podařilo. Jana se
přestěhovala do útulného dvoupokojového bytu, kam za ní na návštěvy dojíždí její syn někdy sám, někdy s
vnučkami. Jejich vztah se okamžitě srovnal. Zase k sobě mají blízko.
Kam dál?
Vícegenerační soužití očima otců a synů
Vícegenerační soužití očima matek a dcer
Nebojte se vlastní pohovky!
Kodaň – město zrozené k cyklistice
Bydlení v „cizím“ - má své výhody i nevýhody
Zažili jste jako rodiče na vlastní kůži situaci, že se dospělé dítě vrátilo zpět domů? Jaká byla vaše reakce? Jak dlouho trvalo vašemu potomkovi, než se znovu "osamostatnil"? Jak vaše soužití na druhý pokus probíhalo? Napište nám svoje zkušenosti do diskuzního fóra a podělte se o ně s ostatními čtenáři.