České zákonodárství se vyznačuje nadprodukcí právních předpisů, které se často vzájemně popírají, a právní systém se tak postupně stává nepřehledným i pro samotné odborníky. Stále však existuje oblast, ve které pevná právní úprava chybí, přitom se bytostně týká nás všech. Jedná se o úpravu eutanazie, tedy milosrdné smrti.
Ačkoli ji některé státy Evropy, jako například Nizozemí a Belgie, od roku 2002 již mají, český občanský zákoník č. 40/1964 Sb. pamatuje ohledně lidské smrti pouze na dědictví materiálních hodnot, a to jak zákonným, tak závětním způsobem, přičemž budoucnost právní úpravy se má vyvíjet směrem k preferenci závětního dědění. Proč dvacet let od revoluce nebyl uveden v účinnost v Poslanecké sněmovně zákon, který umožní člověku důstojně a zvoleným způsobem ukončit svůj život (na základě tzv. living will – vyjádření vůle člověka žít), jestliže už lékařská věda na aktuálním stupni vývoje nemá jinou možnost řešení, než jej jen uměle udržovat při životě? Je samozřejmé, že strany, které v sobě sdružují například křesťany (KDU-ČSL), budou vždy ostře vystupovat proti takovému návrhu s poukazem na to, že život máme od Boha, nemáme právo si jej vzít a má požívat ochrany. Takové názory vycházejí z náboženského vyznání a nechtějí vidět, že právo eutanazie bude v nejbližším desetiletí nejen právně upraveno, ale i uplatňováno. Je už pak otázkou dalších generací, zda právě tuto problematiku akceptují naprosto přirozeně do svých základních životních postojů. Předpokládám, že česká společnost se brzy přiblíží k prahu takové filozofické úrovně, že právo eutanazie zakomponuje do svého zákonodárství.
I když vím, že srovnání s eutanazií asi žádné neobstojí, lze si v krátkém historickém exkurzu připomenout, že například i zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví byl čtyřikrát předkládán ve Sněmovně, než byl schválen, a také se setkal s odporem křesťanských stran. Přitom víme, že již před schválením tohoto zákona spolu ve více případech osoby stejného pohlaví žily, vychovávaly děti, jen se nemohly „brát“. A to se problematika zákona č. 115/2006 Sb. týká jen čtyř procent obyvatel této země.
Smrt se týká každého z nás. Dříve či později zemřeme a pro případ určení naší vůle tzv. „ living will“ v České republice není zákon. Ten by upravoval právo každého člověka určit si písemným právním dokumentem, že jako pacient v určité zdravotní situaci si nepřeje být dále léčen, lékař by si e-mailem zjistil, zda toto právo je vyjádřeno a registrováno u státního úřadu a pak by se po konzultaci s odborníky musel zachovat v souladu s vůlí pacienta. V četných diskusích s přáteli i odborníky, právníky i lékaři docházím k závěru, že právě tohoto zákona je u nás třeba. Současná politická garnitura se však zatím proti podstatě eutanazie (asistované sebevraždy) staví a nechce zákonem připustit, aby do života či smrti člověka zasáhla druhá, byť zdravotnická osoba. Důvodem tohoto postoje je zřejmě jasná obava ze zneužití.
Přečtěte si také: Hospic - dům na konci cesty
V nedávné době proběhla tiskem reportáž českého novináře ze švýcarské kliniky smrti Dignitas v Curychu, kam se například pro smrt uchýlil po těžkém úrazu český sportovec - vozíčkář, který se rozhodl, že život v této podobě již pro něj nemá význam. Kladu si otázku, zda měl právo ukončit svůj život, zda vyzkoušel všechno pro to, aby se i na vozíku v nějakém směru uplatnil, ale hlavně, zda učinila česká medicína vše pro jeho vyléčení, pro utišení nesmírných bolestí, kterými mohl trpět?
Jestliže má člověk právo zvolit si způsob života, který chce vést, vedle toho by měl mít zcela základní a suverénní právo zvolit si okamžik smrti, jestliže nastanou určité podmínky, předem definované. Jednalo by se o situace, kdy je člověk například dlouhou dobu v kómatu a veškeré pokusy o jeho léčbu selhaly, směřuje tedy pomalu ke smrti a lékařská věda ho nedokáže vrátit zpět do života. Dále by se mohlo jednat o situace umírajícího člověka, který je při vědomí, trpí nevyléčitelnou nemocí a je stižen velkými bolestmi, které lékaři dokážou tlumit jen opiáty. Tedy situace naprosto hraniční mezi životem a smrtí, v žádném případě by se nejednalo o legalizaci vraždy či sebevraždy. Samozřejmě, že podání prostředku milosrdné smrti by předcházelo nejen posouzení lékařské komise, ale například i posouzení Lékařské komise při Veřejném ochránci práv, tedy průběh takových postupů, aby k jakémukoliv zneužití ze strany zdravotnického personálu potažmo rodiny nemohlo dojít.
Přečtěte si také: Pokrok v léčbě bolesti
Pojďme se podívat do zahraničí, jak se vypořádali v zákoně s touto problematikou. V Nizozemí a Belgii je právo asistované sebevraždy, tedy podání smrtící látky lékařem, uzákoněno již 7 let. Švýcaři mají svoji kliniku smrti, pacient však sám musí ke svým ústům přiložit a polknout smrtící koktejl, totéž zná i Švédsko, kde právo užít koktejl je dáno jen jejich občanům. Naproti tomu země jako Řecko, Polsko, Rumunsko, Bosna, Chorvatsko a Srbsko eutanazii považují za trestný čin, který trestají různou délkou trestu odnětí svobody. Právo „living will“ má překvapivě bašta křesťanství Itálie, ale také Francie a sousední Německo. Tendence vývoje české právní úpravy budou zřejmě kopírovat právě tento směr. Alespoň to tak vyplývá z poslaneckého návrhu z dílny ODS.
V České republice ve skutečnosti probíhá tichá eutanazie v tom smyslu, že lékaři po poradě s rodinou přestanou dávat určitou léčbu, což organismus pacienta přiblíží k smrti, respektive jeho smrt urychlí. V současné době neexistuje předpis, který by lékaři legálně dovolil odpojit pacienta od přístrojů, jestliže mu funguje mozek. Někteří lékaři hovoří o tom, že odpojit pacienta od přístrojů za situace, kdy mu funguje mozek, je přímou a úmyslnou vraždou a je samozřejmě také v příkrém rozporu s Hippokratovou přísahou.
Přečtěte si také: Nevyhovuje vám váš lékař? Nestyďte se ho změnit!
Bylo by velmi přínosné, kdyby právní řád České republiky připouštěl alespoň právo na určení okamžiku, kdy občan již nechce být ani oživován, ani léčen. Na straně druhé je žádoucí, aby medicína uměla účinně léčit nesnesitelné bolesti pacienta, a závěrem, aby bylo více zdravotnických zařízení v cenově dostupné relaci, kam by se opuštění umírající mohli uchýlit k důstojné smrti.
Pro příští generace bude takový právní předpis zcela legitimním způsobem vyjadřovat i právo na určení okamžiku a způsobu smrti. V současné době však za vyspělou Evropou zaostáváme a nejen příští, ale i své generaci takové právo doslova dlužíme.
Autorka článu JUDr. Hana Šťastná je advokátka se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 132. Tel.: + 420 354 621 352, e-mail:
Kam dál?
Zdravotní klauni aneb Když smích léčí
Závěť podle právního řádu ČR
Rozvázání pracovního poměru z důvodu zdravotní způsobilosti
Jaký je váš názor na milosrdnou smrt? Vyvolal ve vás tento článek emoce? Podělte se o ně s ostatními čtenáři v diskuzním fóru nebo přímo pod článkem. Vstup do diskuze zde.