K nejvýznamnějším evropským architektům první poloviny 20. století patří Josip Plečnik, Slovinec, který v České republice zanechal nesmazatelný otisk a své autorské srdce. Na základě zkušeností se secesí a moderním expresionismem vytvořil zcela specifický osobní styl.
Architekt Plečnik se narodil 23. 1. 1872 v Lublani ve Slovinsku. Odborné vzdělání získal na vídeňské Akademii výtvarných umění u profesora Otty Wagnera (1894 – 98). U věhlasného učitele se potkal i s Janem Kotěrou, významným českým architektem. spřátelil se s ním, aniž tušil, jaké tvůrčí kořeny později zapustí v jeho rodné vlasti. Oba spojovalo i získání Římské ceny, opravňující k dvouletému studijnímu pobytu v Itálii a Francii.
Po návratu ze stáže začal Plečnik tvořit v rakouské metropoli pod zřetelným vlivem Wagnerovy školy. Z vídeňských počátků pochází několik návrhů a realizací obytných vil, Zacherlův palác (1903 – 05), či chrám sv. Ducha (1910 – 12). Své secesní tvarosloví později osobitým způsobem přetvořil pod vlivem studia antiky a renesance. Jako architekt dokonale ovládal techniku stavění, budovy navrhoval včetně interiérů, nábytku, designu a užitkových předmětů; nepominutelná je i jeho činnost restaurátorská. Není divu, že ho tento umělecký potenciál předurčil k roli vyhledávaného autora tehdejší doby.
Roku 1910 Plečnik odešel do Prahy jako profesor dekorativní architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Toto místo převzal po Janu Kotěrovi a působil tu až do roku 1921 (ve výuce pokračoval na univerzitní "Škole architektury" v Lublani až do roku 1956). Po menších zakázkách, přichází „zlatý hřeb“ Plečnikovy tvorby v tehdejší ČSR. Po deseti letech pobytu dostává od prezidenta Masaryka významný úkol – přetvořit Pražský hrad v symbol základních principů mladé republiky.
„Z tohoto hradu a jeho okolí by mohla vzniknout ohromná historická pamětihodnost a já nevím o nikom jiném, kdo by to dokázal, než jste vy.” Tak zní památná Masarykova věta o důvěře ve slovinského génia. A volba to byla skvělá. K doslova „státnímu“ úkolu se architekt postavil celou svou osobností s odhodláním nezklamat důvěrné přátelství a názorovou symbiózu s prezidentem Masarykem a jeho rodinou.
Z rozsáhlé přestavby sídla českých králů na Hradě zmiňme alespoň Býčí schodiště, úpravy zahrad Na valech, Rajské a Na baště včetně vyhlídkového altánu, známý Obelisk na III. nádvoří, 18 m vysoký monolit z mrákotínské žuly, vybudování sloupové síně v blízkosti Matyášovy brány či soukromé místnosti prezidenta republiky, včetně oválného výtahu v klenuté válcové cihelné šachtě, severní průčelí Španělského sálu nebo sloupovou síň Bellevue pod Ústavem šlechtičen. Účinku vznešenosti architekt dosahuje výhradně užitím české žuly a mramoru, střídmosti v dekoru, dokonale provedeným detailem a členitostí velkých ploch (např. vnitřní stěny kostela Srdce Ježíšova).
Výsledkem je prostředí plné roztodivných objektů (obří vázy, popínavý břečťan, malé pyramidy, altánky, bizarní výhledy aj.), jež na Pražském hradě až do 20. let minulého století neexistovaly a které kupodivu dokonale ladí se starou architekturou. Masaryk měl naprostou pravdu. Plečnik prokázal mimořádný talent pro spojení starého a nového v dokonale harmonický architektonický a krajinářský celek.
Plečnikovy pražské realizace se neomezily pouze na hradní areál, upravil také okolí prezidentova dalšího sídla – zámku v Lánech. Proslavil ho rovněž návrh na stavbu kostela na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad (kostel Nejsvětějšího Srdce Páně), realizovaný v letech 1926 – 32. Inspirací pro stavbu této sakrální památky mu zřejmě posloužila starokřesťanská středomořská architektura.
Na tomto místě se sluší připomenout, že na vynikajícím díle přestavby Pražského hradu participoval Plečnikův žák Otto Rothmayer, kterého učitel v roce 1921 přizval ke spolupráci, neboť byl po většinu roku vázán svou profesurou v Lublani. Součinnost trvala až do roku 1934, kdy se po sporech s některými našimi ambiciózními architekty velký Jože vrátil zpět do Lublaně, aby autorsky pomohl obnovit města poničené zemětřesením. Do Prahy už nikdy nezavítal. Ve své domovině zemřel 7. 1. 1957.
Hlavní díla v ČR:
Pomník továrníka J. Edlera von Schroll v Broumově u Náchoda (1901, sochař O. Schimkowitz),
Hrobka E. Kratochvíla na lesním hřbitově na Křivoklátě (1912),
Nárožní dům v Žatecké ul. na Starém Městě v Praze (1913 – 14, s L. Skřivánkem),
Úpravy Pražského hradu:
- úprava I. nádvoří vč. praporových stožárů před Matyášovou branou (1922 – 23)
- úprava bytu prezidenta (1921 – 24)
- úpravy zahrad Rajské, Na valech a Na baště (1921 – 31) vč. vyhlídkového altánu, vyhlídkových teras a zimní zahrady u jižních zahrad
- severní průčelí Španělského sálu (1923 – 25)
- sloupová síň Bellevue pod Ústavem šlechtičen (1924 – 25)
- vstupní sloupová síň ke Španělskému sálu u Matyášovy brány (1927 – 29)
- monolit z mrákotínské žuly 18 m vysoký a dlažba III. nádvoří vč. přístřešku nad vykopávkou baziliky sv. Víta a kaple sv. Mořice (1928 – 32),
úprava interiérů a parku prezidentova zámku v Lánech (1922 – 23, 1929),
kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Praze – Vinohradech, nám. krále Jiřího (projekt 1926 – 28, realizace 1928 – 32),
Realizovaná díla mimo ČR:
Restaurování kostelů ve Slovinsku, Chorvatsku a Srbsku: v Bogojině, Trsatu, Prekmurju, Beogradu a v Zagrebu (1947),
V Lublani: univerzitní knihovna, stadion, rekonstrukce Křižovnického nám., obytné budovy, hřbitov, pomníky, kašny, mříže, osvětlovací tělesa, interiéry aj.
Ve Vídni: Guttenbergův pomník (1898, sochař O. Schimkowitz), vily na předměstí (od 1901), Zachlerův palác (1903 – 05), kostel sv. Ducha (1910 – 12)
Literatura:
Josip Plečnik - Architekt pražského hradu (Nakladatelství: Správa Pražského hradu)
Damjan Prelovšek: Josip Plečnik – život a dílo (Nakladatelství: ERA vydavatelství)
Kotěra/Plečnik – korespondence (Nakladatelství: VŠUP)
Kam dál?
Kryštof Dientzenhofer: Barokní „kouzelník“
Giovanni Battista Alliprandi – palácový architekt
Odkazy:
www.hrad.cz/cs/prazsky-hrad/turisticky-rozcestnik/zahrady-prazskeho-hradu.shtml
www.pribeh-hradu.cz/index.php
http://old.hrad.cz/castle/architektura/index.html