ROZHOVOR
Psycholožka Lucie Bouzková tvrdí, že základem šťastného života je mít ten nejlepší vztah sám k sobě. Máte se dost rádi? Umíte si odpouštět? Poznáte hranici mezi sebeláskou a sobectvím?
V dnešním světě se klade důraz na jedince, na to, že máme pečovat sami o sebe. Na druhé straně ale je mnoho lidí a zejména žen, které dávají svou pozornost a energii těm ostatním a na sebe zapomínají. Jak vůbec správně rozumět pojmu „sebeláska“?
V mém pojetí je to hlavně být v kontaktu sám se sebou. To znamená se svými potřebami, přáními i pocity. Když se máme dostatečně rádi, víc se známe a snáze se respektujeme. V životě se to pak ukáže tak, že se snažíme vyhledávat činnosti, které nás naplňují, pohybujeme se mezi lidmi, kteří nám něco dávají, říkáme svůj názor, za kterým si stojíme. Také o sebe pečujeme, a to jak o svoje tělo, tak o svoji duši. A především víme, že nejdůležitějším člověkem v našem životě jsme my sami. Spoléháme plně na své schopnosti, protože si věříme a doslova mažeme podvědomé programy, které nám byly vštípeny výchovou a dnes už nám spíše škodí.
Na prvním místě jsem tedy Já.
Ano. A okolí to může vnímat i jako sobectví. Zvláště u člověka, který byl dlouhá léta v pozadí a dělal toho víc pro druhé než pro sebe. Například ženy, které mají už dospělé děti a po letech starání se jen o rodinu mají potřebu věnovat zase více jen samy sobě. S přibývajícím časem mohou znovuobjevit své sny a zájmy, kterým se chtějí věnovat, a žádají od ostatních, aby na to začali brát ohled. Setkávám se často s tím, že to rodina těžce nese, nicméně je na ženě, jak si dokáže své potřeby obhájit.
Kde leží hranice mezi sebeláskou a sobectvím?
Srovnávání sebelásky se sobectvím vychází z obecně platné představy, že se člověk musí obětovat pro své blízké, pro potřebné, pro slabší. Dávat a pomáhat je dobré, ale vyčerpat při tom sebe sama, je nezdravé. Matka, která se zcela vysílí kvůli svým dětem, nervově se zhroutí a potřebuje následně dlouhou rekonvalescenci, svým dětem moc platná není, ale jen nese následky chybějící sebelásky.
Kde se ve výchově stávají největší chyby, které vedou k tomu, že se v dospělosti podceňujeme?
Rodiče vychovávají děti dvěma způsoby. Tím, co jim říkají, a vlastním příkladem. Někteří rodiče jsou lidé, kteří sami sebe rádi nemají, takže nemají ani zdravou víru ve své schopnosti a děti toto jejich podvědomé nastavení automaticky kopírují. Rodič, který chce mít sebevědomé dítě, by měl hlavně pracovat na svém vlastním sebevědomí.
Čtěte také: Největší krize je v nás
A co se týče druhého způsobu výchovy – co sebevědomí dětí nejvíce sráží?
Zejména častá kritika, negativní hodnocení, zákazy a odrazování od toho, co je baví. Ale to platí i v dospělosti, že? Pokud je sebeláska pěstovaná od dětství jako přirozená součást života, sobecky nepůsobí, protože když všichni – děti, rodiče i prarodiče – dávají vždy nejprve sobě a pak teprve ostatním, tak jim na tom nic divného nepřipadá. V této skupině sebevědomých lidí každý bere odpovědnost za své vlastní pocity a potřeby. V takových vztazích nejsou vzájemné závislosti a očekávání od druhých, které všeobecně vztahy velmi komplikují.
A co ženy, kterým už děti z hnízda vylétly a vstoupily tak do nové etapy života a najednou nevědí, jak vyplnit prostor a čas, který věnovaly dříve rodině?
V takové životní fázi žena plně pocítí, jak na tom se sebeláskou skutečně je. Žena, která po celý život vedle potřeb dětí a partnera zohledňovala také ty svoje, není množstvím volného času zaskočená tolik jako ta, která svůj život a sebe sama rodině zcela obětovala. Ví lépe, co ji baví, dokáže trávit čas sama se sebou a má své způsoby, jak si odpočinout. Stačí i málo, například zajít jednou týdně s kamarádkami do sauny a na skleničku, na dovolené si udělat den pro sebe a důvěřovat muži, že se s dětmi zabaví. Zkrátka nebýt pro rodinu stále k dispozici. Možná ještě důležitější je přestat kontrolovat běh rodinného života a věřit, že i bez toho se to nezblázní. Vymezení vůči rodině platí i pro babičky, protože i když milují svá vnoučata, nemusí mít vždycky chuť a sílu je hlídat a rozhodně hlídání není jejich povinností. Všeobecně by se ženy po odchodu dětí měly najít nový směr ve svém životě a ještě něco zajímavého vytvořit, protože jejich život zdaleka nekončí a upnout se na dospělé děti je nepříjemné pro všechny. Víc se o sobě dozvědět mohou na seminářích, na koučinku, terapii, v ženských kruzích, a když se více poznají, tak lépe vědí, co jim dělá dobře.
Jsou na tom se sebeláskou lépe muži nebo ženy?
Na mé semináře a koučink chodí z 99 % ženy. Domnívám se, že ženy mají k sebelásce snazší přístup stejně jako ke všem citovým tématům. Důvodem bývá jejich přirozené nastavení na emoce a také výchova, která to podporuje. Muži potřebují sebelásku stejně jako ženy, ale protože „mají“ být silní, umět se poprat s problémy, nebrečet a podobně, možná by vnímali jako selhání přiznávat potřebu lásky k sobě sama a tím pádem i k druhým. V neposlední řadě by muži pravděpodobně vyhledali mužského kouče, protože já coby žena, mohu spíš zprostředkovat ženské způsoby, jak si dávat lásku a pozornost.
Někdy nás ale v životě potkají situace, které nás mohou zcela paralyzovat – rozvod, vyhazov z práce, úmrtí. Jak se vyrovnat s krizovým obdobím?
Je možné, že jako první vystoupí na povrch pocity, že jsme zklamali, jsme nepotřební, neschopní, nezasloužíme si sebelásku. Tyto pocity už jsme zažili kdysi v dětství a těžký zážitek v přítomnosti je opět oživí. Důležité je dlouhodobě těmto emočním vzpomínkám nepodléhat, doslova tím totiž přehráváme pouze minulost. Pro mnohé je těžké tento fakt přijmout a stále se vrací k silným emocím, jakmile je nějaký přítomný zážitek vyvolá. Je třeba paralýze postupně uniknout a nepodléhat dlouhodobě špatným náladám a co nejdřív vyhledat to, co nás těší, a zapojit se znovu do života. Zafunguje jen rozhodnutí nevzdat se a sebedisciplína. Ať se cítíme jakkoli, jedině znovuuznání svých schopností, odpuštění si a rozhodnutí se pro další úspěšnou kapitolu života nás znovu postaví na nohy. Láska a sebepřijetí bez podmínek proces uzdravování výrazně urychluje. I na ni pravděpodobně bude třeba nejprve disciplína, aby byl potlačen vyčítavý vnitřní hlas, který je koneckonců také pouze vzpomínka na hlasy autorit z dětství.
Jak začít se sebeláskou v běžném životě?
Je dobré si sepsat v bodech, co dlouhodobě chcete, co vás naplňuje, jak se chcete cítit, co vás těší. Zamyslete se třeba nad tím, pro co jste ochotni ráno vyskočit s nadšením z postele. K pochopení svých přání a naplánování kroků k jejich naplnění výrazně napomáhá koučink. Pro mnohé je navíc dobré vést monology sama se sebou a přesvědčovat se, že si zasloužím mít sám sebe rád, že je život hodnotný přesně takový, jaký je, a tak dál. Můžete také navštívit mou školu sebelásky nebo být kreativní po svém. Svým dětem a parterům se dá láska dát na tisíc způsobů a většinu z nich můžete použít i vůči sobě. Je to opravdu snadné a příjemné!
Lucie Bouzková vystudovala interkulturní, manažerskou a klinickou psychologii na univerzitě v Řezně (Regensburg). Na toto studium navázala výcviky a kurzy zaměřenými na transakční analýzu, neurolingvistické programování (NLP), koučování, systemické konstelace, zrychlené učení, tantru, spirituální inteligenci, alchymii čaker, ženský seberozvoj apod. Tento průběžný seberozvoj ji baví a zkvalitňuje práci s klienty. Více informací se dozvíte na www.bouzkova.cz.
Věnujete pozornost sami sobě? Děláte to, co je pro vás důležité? Navštívila jste někdy kurz osobního růstu či hodinu koučinku? Napište nám své názory a zkušenosti do diskuzního fóra nebo na facebook.
Kam dál?
Jak přistupovat ke kritice
Co je to ergonomie?
Osvoboďte své emoce
Nazývají ji Boženou Němcovou Hlučínska
Smrt je můj koníček