Kateřina musí překonávat omezení spojené s Downovým syndromem, a přesto získala titul vyšší odborné školy. V budoucnu by se ráda věnovala volnočasovým aktivitám lidí s mentálním postižením. Její příběh tak dává naději i ostatním.
Foto: iStock
Kateřina Hoření, i přes svůj handicap, vystudovala Vyšší odbornou školu sociálně právní. Vyvoleným oborem se stala sociální práce. Její cesta k úspěchu ale nebyla vůbec jednoduchá. Už na základní škole se setkala s šikanou. Kateřina vzpomíná na předávání diplomu v Betlémské kapli: „Byl to slavnostní a krásný okamžik. Z naší třídy nás bylo jen jedenadvacet, minimálně čtyři až pět lidí napoprvé neuspělo.“ Kateřina však byla mezi těmi, kteří uspěli. Předtím absolvovala Střední odbornou školu služeb v Praze 4 s maturitou. Také při předávání maturitního vysvědčení ji spolužáci odměnili dlouhým potleskem. Vážili si toho, co dokázala, protože moc dobře věděli, jak to pro ni bylo těžké.
„Navzdory handicapu se Katka vzdělává, baví ji to. Dosáhla mety nejvyšší. Přitom vím, jak je těžké, aby děti s tímto handicapem byly přijaty do běžných škol,“ uvedla předsedkyně občanského sdružení Společnost rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem Praha Dagmar Dzúrová. I když Kateřině ve škole vždy někdo podal pomocnou ruku, hlavní roli sehrála rodina. Když se mamince Heleně narodilo dítě s postižením, vzdala se vlastních ambicí. Striktně odmítla rady lékařů, aby dceru umístila do ústavu. „Důležité pro mě bylo vychovat soběstačného člověka, který bude platný společnosti,“ řekla. A to se jí také podařilo. Kateřina je optimistka a ráda vzpomíná na své dětství. Odmala ji rodiče vedli ke sportu – jezdila na kole, lyžovala,
plavala. „Od pěti let jsem chodila do mateřské školky. Naučila jsem se žít v kolektivu, kde děti samy pomáhaly slabším,“ říká Kateřina.
Čtěte také: Život se musí přetrpět? Nesouhlasím!
Měla štěstí?
Cesta Kateřiny pokračuje, studium nekončí. Letos byla přijata na Vyšší odbornou školu sociálně pedagogickou v pražských Dejvicích. V budoucnu by se profesionálně chtěla věnovat volnočasovým aktivitám lidí s mentálním postižením. „Při studiu na vyšší odborné škole jsem absolvovala praxe v různých institucích a zařízeních pro sociálně znevýhodněné, mimo jiné také třítýdenní praxi ve Studiu Oáza, což je kulturní centrum pro klienty s
mentálním postižením. Již rok tam pomáhám jako dobrovolná asistentka,“ shrnuje svou praxi Kateřina.
„Katka bude muset mít v zaměstnání nad sebou zodpovědného pracovníka, sama nemůže kvůli handicapu nést zodpovědnost,“ dodává Katčina maminka. To vidí jako reálnou potíž při budoucím hledání práce. Integrace lidí s postižením do běžné společnosti bude podle ní navíc čím dál složitější, a to i kvůli vládním škrtům v rozpočtu. Rodina se však nevzdává. „Jedna reportérka o dceři uvedla, že měla štěstí. Říkala jsem si – jaké štěstí? Ale měla pravdu. Katka měla štěstí na rodinu i na lidi, které kdy potkala. A to je hodně,“ myslí si Helena Hoření. Podle jejích slov mají štěstí i ti, kdo se s postiženými potkávají. „Jsou tím obohaceni. Mohou si uvědomit, jak je nutné vážit si toho, co mají,“ dodala.
Zdraví totiž není samozřejmost.
Kateřina Hoření se ráda směje a směle překonává nástrahy osudu. S podporou rodiny se stala soběstačným člověkem, který pomáhá druhým.
Máte ve svém okolí inspirující osobnost? Museli jste vy sami překonávat nepříznivý osud? Napište nám svůj příběh do našeho fóra nebo na facebook.
Kam dál?
Dýchej až nadoraz!
Chci zřídit masturbační domov důchodců
Pletky s očistou
Masaru Emoto: odhalil tajemství vody
Omládněte se třemi atomy kyslíku
Femme fatale: věčný fenomén osudové ženy