TÉMA TÝDNE – PAŘÍŽ:
Sedím v publiku a to, co se odehrává na podiu, už nedokážu ovlivnit. Skladba, která dlouho existovala pouze v mé hlavě, dostává reálnou podobu.
Foto: archiv Českého centra v Paříži
Jeden (ne)obyčejný den
Probouzím se s tepem nápadně vyšším, než kdykoli jindy. Ještě se zavřenými víčky si představuji, co mě dnes čeká. Vyskočím z postele a mířím rovnou k ledničce. Doufám, že ranní uragán v žaludku zaplácne lehce uleželý kozí sýr se zbytky včerejší bagety. Na poslední chvíli si sousto rozmyslím, protože den stará francouzská bageta by mohla hravě konkurovat nabroušené žiletce.
V koupelně si uvědomím, že není času nazbyt, a chvátám na
zkoušku. Akademická čtvrthodinka se netoleruje.
Poslední nácvik před večerem… V krku se mi nenápadně zvětšuje knedlík. Den pádí jako rychlík, nestačím registrovat hodiny, natož minuty. Kolem mě houstne kavkovský opar, kde neexistuje čas ani prostor.
Ocitám se na místě činu. Muzeum armády mě přátelsky vítá děly seřazenými do šiku. Úhledně upravený park láká
turisty do útrob Invalidovny. Tajně doufám, že hrob Napoleonův se nestane i tím mým.
Čtěte také: Paříž je stále chic
Generálka probíhá hladce. Velitelka ansámblu, pro který jsem premiéru psala, přišla se skvělým nápadem. Svou skladbu si uvedu sama – francouzsky. Přeběhl mi mráz po zádech, do slavnostního koncertu zbývají pouhé dvě
hodiny. Rychle lovím v paměti a zjišťuji, co mi uvízlo v hlavě z gymnazijních studií. Marně se obracím pohledem na krále, kteří mi z barokních obrazů kynou:
jen vydržet, jen vydržet!
Naposledy kontroluji svůj outfit v zrcadle. Nové francouzské střevíčky mě trochu začínají tlačit. Přeleštím špičky a doufám, že to neodnesu puchýřem. Sedám si na rezervované místo, koncert může začít. Upřímně lituji, že moje skladba nezazní jako první. Takhle si první půlku koncertu vůbec neužiju.
Čtěte také: Na jazz do Českého centra v Paříži
Mozek má jednu skvělou vlastnost. Když je toho moc, jednoduše se vypne. A tak se vidím, jak vstávám ze židle, mluvím do mikrofonu, vracím se zpět a slyším první tóny… A pak už jen potlesk. Moje skladba se jmenuje „O srdcích a zvonech“. Jak trefné,
srdce mi bije jako zvon a v uších slyším cinkání…
Po koncertě se ke mně nadšeně hrne skupinka lidí. Francouzi jsou neskutečně milí. Po mém proslovu ale bohužel nabyli dojem, že umím francouzsky. Vysvětlovat skladatelské puzení a nástrahy osudu je nad mé síly, a tak s roztomilým
„merci“ končím konverzaci. Blíží se půlnoc, ale naše hudební výprava míří na koktejl párty, kterou pořádá prezidentka hudebního fanklubu. Něco takového se u nás zatím nevidí.
Chodíte často na koncerty? Dáváte přednost vážné nebo soudobé hudbě? Svěřte se na našem fóru nebo přímo pod článkem.
Kam dál?
Sviťte šetrně – úsporně a ekologicky
Seniorské slevy v brněnských bazenéch, na koupalištích a plovárnách
Do Londýna na muzikál? Ano!
Sousedi do nepohody
Znovu na startovní čáře: rozvod po padesátce