TÉMA TÝDNE – COHOUSING:
Paní Rosi se v 62 letech zhroutil život. Rozvod, ztráta všech jistot a nutnost začít jinde a jinak. Osud ji nasměroval na spolek Společné bydlení pro mladé a staré. Nakonec získala nové přátele i domov.
Foto: archiv Ing. arch. Veroniky Bešťákové
Blesk z čista jasna
„Manžel mi náhle oznámil, že se chce rozvést,“ vypráví Němka žijící v Hamburku. Třicet pět let manželství, společné zážitky, cesty a přátelé byly z ničeho nic pryč. „Byla to těžká doba, musela jsem se v nové situaci nejprve zorientovat,“ vzpomíná na období nejistoty paní Rosi. Při hledání nového života
čerstvě rozvedená žena narazila na spolek Společné bydlení pro mladé a staré (Wohngemeinschaft jung und alt – WGJA). Spolek funguje už od 80. let pro všechny lidi, kteří chtějí vyměnit anonymní sousedství za fungující společenské soužití. Necelá stovka členů rozestavěla již 5 velkých domů. Lidé se sdružují, aby spolu postavili domy a byty, ve kterých pak bydlí se svými rodinami. Někteří mají byt v osobním vlastnictví. Kdo na to nemá, založí malé družstvo. Celá investice je daleko menší, než by tomu bylo na volném trhu, protože neexistuje ani stavební investor ani majitel či pronájemce. Zkrátka, na projektu nechce nikdo vydělat. Pořídit si vlastní bydlení za malé
peníze a přítomnost sympatických lidí zlákala i Rosi.
Čtěte také: Sousedi do nepohody
Cestička k domovu
Rosi se angažovala už ve fázi plánování a příprav výstavby bytového vila - domu. „Byla to pěkná makačka,” usmívá se. Nejdříve se musela dát dohromady skupina lidí, kteří chtěli společně bydlet, pak bylo třeba zakoupit pozemek, což se podařilo ve čtvrti Klein-Flottbek asi po roce hledání. Následovala krásná, ale náročná fáze. Jak bude naše bydlení vypadat? Chci mít dřevěnou podlahu nebo
lino? Otázek bylo stále dost. Pak přišla nekonečná práce, lidé ve spolku si byli schopni hodně udělat sami a podle svých představ. Položit podlahy, obrousit trámy, nakoupit okna a dveře. Čas plynul neúprosně. Dnes už Rosi sedí na své terase a schovává se před náporem poledního slunce pod bílým slunečníkem. Terasu lemují vzrostlé keříky a kvetoucí sedmikrásky. Pomalu popíjí čaj a vybavuje si pocit, když se před několika lety vracela z nemocnice po těžké operaci srdce do svého nového domova. „Domů. Prostě jsem měla pocit, že se vracím domů.” Ale ten pocit jí nedala její zahrada nebo byt. Byla to polévka, kterou jí někdo přichystal do ledničky, byly to otázky a
zájem, zda něco nepotřebuje. A ti lidé, kteří se o Rosi starali, nebyli ani její děti, ani pečovatelky – byli to její sousedé.
Čtěte také: Cohousing není sekta
Jako v úle
Dny plynou a stále se něco
vymýšlí. Sousedské zahradní slavnosti, společné oslavy narozenin nebo péče o zahradu. A tak vzniká prostor pro sdílení zážitků, životních příběhů nebo vymýšlení nových plánů. To už se ve velkoměstech stává zřídkakdy. Společné auto pro několik sousedů je pro všechny levnější, ale někdy se stává důvodem k menším
hádkám. „Já například nesnáším, když někdo nechá na podlaze papírky od bonbonů nebo bahno z lesa,“ říká Rosi, ale rychle dodává, „ale takoví už holt mladí lidé jsou.“ A být bez společnosti mladých – to by Rosi za žádnou cenu nechtěla. „Žít v domově důchodců? Nikdy, tam musí být obrovská nuda. Kdežto tady se pořád něco děje.“
Zdroj: Respekt 26/2008
Chtěli byste se dostat také do podobné komunity jako paní Rosi? Diskutujte o možnostech společného bydlení v našem diskuzním fóru nebo přímo pod článkem.
Kam dál?
10 důvodů, proč bydlet v paneláku
Vraťte se do mládí – v tanečních!
Nechci být přesazená na venkov, jsem zakořeněný strom
Test: Jak sedíte za volantem?
Všechny články z rubriky zde