velikost písma: A +/ A/ A -

Podnikání není pro každého

Autor: Eva Brabcová | komentářů: 0

TÉMA TÝDNE - PODNIKÁNÍ: Zahradnictví rodiny pana Viléma se dědilo z generace na generaci. V době, kdy se poznal se svou ženou Jitkou, zahradnictví patřilo státu a Vilém v něm byl zaměstnaný. V restituci dostal zahradnictví zpět a jeho život se změnil. Ne však k lepšímu.


Rozený zahradník
„Můj muž to měl v genech. Rostliny byly jeho život. Po příchodu z práce se vždycky natáhl a když jsem mu po večeři uvařila kávu, s nadšením mi o své práci vyprávěl. Mně stačila procházka lesem nebo pěknou krajinou a pár květin doma za oknem,“ vzpomíná Jitka. „Když bylo možné požádat o navrácení majetku, můj muž nezaváhal ani chvíli a po čase jsme skutečně dostali zpátky zahradnictví či spíše to, co z něho zbylo a rozsáhlé louky. Vzhledem k tomu, v jakém stavu jsme zahradnictví přebírali, bylo jasné, že chce-li muž pokračovat v rodinné tradici, bude zapotřebí značná investice. Věděla jsem, že ho jeho práce baví a naplňuje, měl moji podporu ve všem, pro co se rozhodl. Získali jsme úvěr a pustili se do díla. Myslela jsem, že to bude to nejhorší, co nás čeká a pak že už bude jen líp. Netušila jsem, jak moc se pletu a jak málo znám svého muže. Vůbec jsem nedokázala domyslet, že Vilémův smysl pro zodpovědnost a pro detail může být v podnikání nevýhodou.

Čtěte také: Návrat podnikání do Čech

Podnik ho pohltil
Vilém trávil v zahradnictví spoustu času. Děti rostly, rodina ho téměř neviděla a když už se objevil, domů vkročila deprese a špatná nálada. Nikdo v zahradnictví totiž nic neudělal tak dobře, jak on si představoval, nikomu nevěřil, nedokázal delegovat pravomoci ani rozdělit práci, zákonitě nic nestíhal. „Chtěl stačit všechno a našim zaměstnancům tím určitě musel lézt na nervy,“ vypráví dále Jitka. „Chtěl řídit velkozahradnictví, zásobovat je, jednat s odběrateli, fyzicky se starat o rostliny, dělat stavební dozor nad přístavbou skleníků, dohlížet na balíkování sena a také na sad, který se rozhodl vybudovat na loukách. Často spal jen tři hodiny a pro samý spěch a shon jedl až pozdě večer. Zlobil ho žaludek a nervy měl na pochodu.“

Čtěte také: Spokojený zákazník – osvědčená reklama zadarmo

Děti se nepotatily
Nad doporučením, aby si všechno nebral na svá bedra, jen mával rukou. „Jak já to nesnášela! Ten pohrdavý výraz, že nikdo to neudělá tak dobře jako on. Vždy mě odbyl, že to dělá pro nás, aby děti měly jednou pěknou živnost,“ připomíná si Vilémovy podnikatelské začátky Jitka. Bohužel tím, že se Vilém snažil děti intentzivně přitáhnout k práci, ke které navíc neměly vztah, v nich budil jen nechuť. Pomoc je jedna věc, ale chtít po dceři a synovi, aby v zahradnictví trávili každou volnou chvíli, celé víkendy a prázdniny, věc druhá. Samozřejmě díky jeho autoritativnímu tónu a neustálému zdůrazňování, že to dělá pro ně a že to jednou bude jejich, v nich probudil jen maximální odpor. „Oba se mi svěřovali, že v tátových šlépějích by nešli ani za milion a nad slovem ́,hlína‘ se jim dělá už špatně.“ Syn Vojta odmaturoval na průmyslovce a mířil na ČVUT, dcera Blanka studovala na zdravotnické škole, když Viléma skolilo srdeční selhání. Jednalo se o těžký infarkt a nebylo myslitelné, aby se vrátil do práce se stejným nasazením. Nejprve nechtěl ani slyšet o tom, že vedení bychom svěřili cizímu člověku, ačkoliv jsme jednoho takového šikovného a spolehlivého v zahradnictví už roky zaměstnávali. Nebylo však zbytí, pokud jsme chtěli v podnikání pokračovat. Museli jsme snížit produkované množství rostlin a zeleniny, upustit od vybudování sadu a pronájmu luk.“ vypráví Vilémova žena. Bohužel až díky nemoci si Vilém uvědomil význam okřídleného rčení, že cesta do pekel může být lemována dobrými úmysly. „Doporučovala bych každému, kdo se rozhodne pro podnikání jakéhokoliv druhu, aby zvážil, zda má organizační talent a své síly napřel i směrem vedoucím k výběru vhodných, schopných a loajálních spolupracovníků,“ shrnuje Jitka.

Máte tipy, jak se nenechat pohltit svou prací? Napište nám je do diskuzního fóra .

Kam dál?
Smutný chudý důchodce nebo šťastný milionář?
Dovolená na Rabyni dříve a dnes
Jan Cimický: „Psychické problémy je třeba řešit včas“
Pořád na cestách a vlastně doma

Všechny články z rubriky zde
 
 

Diskuze

Možnost přidání příspěvku k článku mají jen registrovaní uživatelé. Registrovat se můžete ZDE. Pokud jste již registrovaný(á) uživatel(ka), nezapomeňte se prosím přihlásit.

Dočtěte se více

Příbuzná témata: Téma týdne