velikost písma: A +/ A/ A -

Všichni hrajeme divadlo

Autor: Kateřina Čechová | komentářů: 0

TÉMA TÝDNE: Po roce 1989 byla společnost vstřícná vůči novinkám. Martin Učík, herec, absolvent Pražské konzervatoře, měl se svým spolužákem už od roku 1982 plán: dostat divadlo a výtvarné dílny za zdi „blázinců.“
Černá groteska Starý nácek. David Slavinský a Stanislav Lach (v pozadí snímku), jinak psychiatričtí pacienti v ní skvěle hrají s profesionály Davidem Matáskem a Ondřejem Bauerem.

Těžké začátky
V zahraničí již existovala léčba divadlem, dramaterapie. U nás docházelo jen k pokusům. V Bohnicích měli v tu dobu přes 1000 pacientů s různě závažnými diagnózami. Z Martinova spolužáka MUDr. Petra Rákose se po roce 1990 stal primář bohnické léčebny a tak stačilo jen vstoupit do pavilonů a vybrat herce.
„Prostředí bylo děsivé. V některých pavilonech se pacienti již neléčili. Byla to oddělení, odkud se domů neodcházelo. Člověk si uvědomí, jak tenká je mezi námi hranice. Sám jsem byl omylem pokládán za pacienta k příjmu,“ vzpomíná na začátky Martin Učík.
Devastace pacientů dlouhým pobytem na uzavřených odděleních bývá zřejmá při prvním pohledu. Celé dny se s nimi nic nedělalo a nebylo jasné, kdo z nich bude schopen zvládnout divadlo alespoň v náznacích. Prvním počinem byla Červená Karkulka. V teplácích a ústavním oblečení měla hříčka neuvěřitelný úspěch.
„Zásadně jsme nikdy nezjišťovali diagnózy a zachovali jsme si od jejich nemoci odstup,“ upřesňuje Martin Učík. Z chronických pacientů se stalo zdravé jádro souboru a v poklidu přijímali i hry o blázinci a bláznech. Zkoušky přijímali s nadšením. Dostali se ven z pavilonů, dostali kávu, dortík, cigarety. Bylo to vytržení ze stereotypu.

Konečná „štace“ - pavilon 33
V bohnické léčebně je pavilon 33. Uzavřené oddělení. Mezi pacienty byl tenkrát asi 40letý pan Bohumil. Po pokusu o sebevraždu v mládí a s dg. maniodepresivní stavy prožil 25 let střídavě v blázinci a chvílemi doma u své maminky. Mezi troskami lidí působil jako zjevení: Vzezření Samuela Becketta, v jedné ruce luční kvítí a v druhé francouzskou gramatiku. Magický blázen, kombinace výstředníka a barda. Jeho impozantnímu zjevu nemohlo ublížit ani to, že byl bos a v sepraném pyžamu. Sarkastický intelektuál, který se toužil vrátit domů k mamince. Byl přijat do vznikajícího hereckého souboru. Jeho improvizace braly dech.
Hercům se nastínila kostra příběhu a zbytek se tvořil živelně přímo během představení. Jedním z přání pana Bohumila bylo dělat v Praze průvodce. Vědomostí o Praze měl spousty, některé perfektní, některé přetvořené jeho osobností. V představení Archa, kde zaměstnanci, přátelé, i lékař tvořili skupinu poutníků na pomyslné arše, dělal průvodce a byl fenomenální. Na závěr měl monolog k publiku a všichni čekali, čím zase uzavře představení. Bývalo to velké překvapení a mocný potlesk odměnil jeho i soubor.
Během několika let jeho hereckého působení ve spolku byl postupně přesouván do lehčích pavilonů a změna medikace mu dovolila vrátit se domů. Po roce u maminky zemřel. Poslední roky svého života žil alespoň trochu jako člověk a tvořil.

Kdo je tady vlastně blázen?
Kouzlo takového zážitkového divadla je „otevřít“ izolované lidi. Soubor, to je rodina se všemi klady i zápory. Po dlouhých letech stagnace klienti prožívají velké věci a aktivně se v mezích možností podílejí na vzniku představení. Efektem představení je okamžitá reakce. Zdraví lidé znají kombinaci pojmů příprava - práce – odměna a přijde jim to běžné. Pacienti psychiatrických léčeben tuto zkušenost nemají.
Divadelní soubor se občas doplňuje o profesionální herce (např.David Matásek), psychiatry, příbuzné a kamarády. Nejkrásnější jsou okamžiky, kdy se v hledišti tipuje, kdo že je vlastně blázen a kdo ne.

Čtěte také: Na DAMU v dvaapadesáti

Martin Učík (1955), zakladatel Bohnické divadelní společnosti a kulturního zařízení Studio Citadela, je autorem několika her, hříček a divadelních textů. Za své nejlepší realizované inscenace považuje: „Věra Marie tančí“ (kolektivní autor), Alfred Jarry: „UBU!!!“ a Martin Komárek: „Starý nácek“, tragická groteska o géniu literatury, jenž na sklonku života obdivoval fašismus.
Za svou divadelní práci je oceňován i na poli psychiatrie, včetně 1. Národní ceny profesora Vladimíra Vondráčka za rok 1993.


Pomohlo vám někdy divadlo? Napište o tom ostatním na naše fórum nebo do diskuze pod tímto článkem

Kam dál?
Audioknihy vám umožní znovu číst
Extrémní osudy Národní knihovny
Starkoč - kostel Nanebevzetí Panny Marie
Dámská jízda za krásou
Upleťte si královskou rodinu
 
 

Diskuze

Možnost přidání příspěvku k článku mají jen registrovaní uživatelé. Registrovat se můžete ZDE. Pokud jste již registrovaný(á) uživatel(ka), nezapomeňte se prosím přihlásit.

Dočtěte se více

Příbuzná témata: Téma týdne