TÉMA TÝDNE:
Sylva Triantafillou (62) je výtvarnice, ale její láskou je také amatérské divadlo. Narodila se v Brně, v letech 1986 až 1998 žila se svým manželem v Řecku. Své divadelní nápady realizuje v souborech Hálek v Nymburce a Klicpera v Sadské. Její režie hry Věčně tvůj byla před dvěma třemi lety dokonce oceněna prvním místem na přehlídce amatérských divadel Klicperovy dny.
Kdy na vás přišla touha hrát ?
Jsem stejný ročník jako Bolek Polívka a jako on jsem
mládí prožila v Brně. Na internátě, kde bydleli studenti umprum i konzervatoře, jsem potkávala krásnou Janu Švandovou a Elišku Balzerovou a říkala jsem si, že by stálo za to zkusit i divadlo.
Kdy jste se tedy sama postavila na „prkna, která znamenají svět“?
Až když jsme se přestěhovali z Řecka a já jsem šla kolem nymburského divadla. Měly se mi vrátit obrazy z výstavy a já je neměla kam dát. Dostala jsem
nápad. Divadlo má určitě foyer, tam by se mé obrazy mohly vystavit. Ředitel divadla mi výstavu přislíbil a požádal mě o návrh plakátu na Polskou krev. Do rána jsem udělala čtyři návrhy a řekla jsem mu: „Já chci hrát divadlo.“ Na jeho dotaz, co umím, jsem troufale odpověděla, že všechno.
Jakou jste dostala první roli?
Malou roličku v Polské
krvi, takové tančící a zpívající křoví.
V kolika letech mohu začít hrát amatérské divadlo?
V kolika chcete, máte-li alespoň minimální vlohy a
touhu hrát. Hlavně vás to musí bavit. Když to opravdu chcete, tak se vám to povede. Nebo si můžete zaplatit hodiny hraní.
Vy jste je brala?
Před deseti lety, to mi bylo 52 let, jsem cítila, že chci hrát. Ale chtěla jsem něco o hraní vědět. Přihlásila jsem se na DAMU v Praze, kde učí profesor Josef Vinař, to je takový Werich dnešní doby.
Kurz může navštěvovat každý. Trvá asi čtyři měsíce a koná se o víkendech. Procvičujete psychická cvičení, ovládání a koncentraci. Herci musíte vše věřit.
Do souboru jste přinesla několik dovedností. Co vše ovládáte?
Hraju, tančím, zpívám, postavím scénu, navrhnu kostýmy a hudbu. Od začátku do konce složím celé představení.
Na kolika inscenacích jste se podílela?
Za 11 let to bylo 29 her, muzikálů a
pohádek. Hrála jsem matky, královny, tety i čertice. Někde jsem pouze hrála, u většiny jsem vypravovala scénu a jako inspicientka jsem se starala o zajištění celého představení. Několik her jsem režírovala.
Raději hrajete nebo režírujete?
Každá práce v divadle je krásná. Ale soubor vám musí také něco nabídnout. U ochotníků je problém udržet se v roli. Jakmile je člověk od přírody sedlák, tak vám chvilku hraje knížete, ale zbytek představení je zase sedlák. Koncentrovat se do jiného člověka a uhrát to dvě hodiny je nesmírně těžké
Co vám vadí na ochotnickém divadle?
Neochota na sobě ještě více pracovat a lhostejnost při přípravě přestavení.
Čtěte také: Sousedské divadlo stále žije
Co na něm naopak milujete?
Že se tvoří něco nového. Jsou tam lidé, kteří také touží vytvořit krásné představení. Zkoušení je srandy kopec a vzájemného doplňování. A
potlesk na závěr, nebo ještě lépe uprostřed představení, to se ničemu nevyrovná.
Řecko je kolébkou divadla. Cítila jste v Řecku divadelní tradici?
Manžel byl v Čechách vychovaný Řek a vystudoval zde psychologii. Bylo paradoxní, že uměl řecky minimálně, ani se s Řeky v Čechách nestýkal. V Řecku jsem po
týdnu věděla, že tam budu nešťastná, proto jsem věnovala veškerý čas pouze rodině a výtvarnému umění. S nikým z amatérského divadla jsem se tam nepotkala. V tu dobu jsem o divadle ani neuvažovala.
Máte na jevišti trému?
To je zvláštní, já trémou netrpím prakticky vůbec.
Může ochotničení pomoci při osobních dramatech?
Ano. Už jenom začleněním se do kolektivu, zábava při zkouškách, studium role – to vás donutí nemyslet na starosti všedního dne. Všimněte si, že ochotníci dávají převážně komedie.
Znáte zajímavou osobnost amatérského divadla.Napiště o ní na naše fóru nebo to napiště do diskuse pod tímto článkem.
Kam dál?
Co si stojí za to předplatit?
Úspěšná léčba ničím
Levné nápady pro hezký domov
Učila jsem se znovu vařit
Ve Znojmě se opery bát nemusíte