velikost písma: A +/ A/ A -

Nechci být přesazená na venkov, jsem zakořeněný strom

Autor: Andrea Cerqueirová | komentářů: 0

TÉMA TÝDNE: Osmasedmdesátiletá Eva Sázavská ráda jezdí do své chaloupky na Vysočině, nemá srdce ji prodat. „Stále vidím, kolik se tam maminka s tatínkem nadřeli,“ říká. Obává se ale, že se tam bude muset odstěhovat nastálo.


Jaký máte vztah k vaší chalupě?
Je to pro mě druhý domov. I když by mi nyní přišla vhod každá koruna, domeček prostě nemůžu prodat. Jezdím tam sama nebo s příbuznými a přáteli na víkendy i na rekreaci. Jsou tam dvě místnosti – pokoj a kuchyňka, příslušenství a verandička. Vzpomínám, že nás tam bývalo šest v jedné místnosti, ale ani jsme se nehádali.

Takže se na venkov těšíte?
Ano, když vím, že se vrátím zase zpátky do Prahy. Život tam pro starého člověka jednoduchý není. Vesnice měla dřív pěknou prodejnu, ale z té je nyní dílna. Městečko, kde se dá nakoupit a dojít k lékaři, je dva kilometry. Doprava je tam špatná, bez auta to příliš nejde. Nemám tam moc přátel, sousedi jsou mladší o deset let a já jim nestačím. Jsou ochotní, ale nechci jim být na obtíž.

To určitě nejste. Na venkov byste se odstěhovala kvůli financím?
Bojím se uvolnění nájemného, které v Praze začne příští rok. Na Prahu jsem fixovaná, žiju v ní od padesátých let, před pár lety jsem se přestěhovala do menšího bytu, abych ho z penze utáhla. Bojím se, co bude po deregulaci – samozřejmě bude záležet na majiteli, jak činži zvedne. Vždy záleží na konkrétních lidech, protože vím, že bytová družstva a domy v majetku nájemníků mají nižší režii než domy soukromníků a obecních úřadů. S majitelem vycházím dobře, ale to víte, člověk nikdy neví. Beru třináct tisíc korun důchodu včetně vdovského. Za bydlení dám v asi pětadvacetimetrovém bytě přibližně šest tisíc korun včetně služeb a elektřiny, k tomu platím léky a jídlo. Jsem diabetička, tak si musím kupovat dražší potraviny. Jisté náklady potřebuje i chalupa. Nemám děti, takže je vše jen na mně.

Čeho byste se na venkově nejvíce bála?
Izolace, v Praze mám plno aktivit, miluji symfonii a na dobrovolnické bázi spolupracuji s kulturním časopisem. Nevím, jak bych to na vesnici zvládla. Bojím se, že bych tam jen dožila, že bych tam jela zemřít. Starého člověka nelze jen tak jednoduše přesadit. Těm, kteří připravují zákony podobné tomu na deregulaci nájmů, bych doporučila, aby se kromě toho, co to přinese ekonomicky, bavili také s psychology, jak to může zatočit s psychikou starých lidí. Podle průzkumů hrozí, že zhruba sedm tisíc osaměle žijících seniorů v Praze nebude schopno zvýšené nájemné platit. Myslím, že by mělo být uzákoněno, aby osamělé lidi třeba nad sedmdesát let nemohl nikdo vystěhovat z bytů, kde jsou zvyklí. Ke starým lidem se nelze chovat tak, že nějak dožijí, potřebujeme žít plnohodnotně.

Čtěte také: Cesta z města

Myslíte, že si to mladí lidé uvědomují?
Nevím, ale soudím podle sebe. Když mi bylo kolem třicítky, asi patnáct měsíců jsem byla vedoucí v jednom pražském bytovém družstvu. Stavěly se tehdy nové domy a vyklízely se ty staré. Myslela jsem si, jak starým lidem činím dobře, když je stěhuji do krásných nových bytů. Nenapadlo mě, že je vykořeňuji jako staré stromy. Neuvědomovala jsem si, že jim vlastně ubližuji. Někteří mě prosili, ať je necháme tam, kde bydlí, že jim nevadí, že budou dál žít ve starém ošklivém baráku. U těch, kteří se stěhovat nechtěli, jsem se snažila, aby mohli zůstat tam, kde jsou doma. Nepodařilo se mi to u všech. Někteří staří lidé v novém krásném bytě po čtvrt roce zemřeli. Když si na to vzpomenu, je mi dodnes smutno.

Řešíte podobné dilema jako paní Sázavská? Povězte o tom ostatním na našem fóru nebo diskutujte přímo pod článkem.

Kam dál?
Perla jižních Čech - Český Krumlov
Nový život pro staré křeslo
Chcete pronajímat byt nebo pokoj?
Jak privatizovat byt a nenaletět
Nenechte se vyhodit z bytu

 
 

Diskuze

Možnost přidání příspěvku k článku mají jen registrovaní uživatelé. Registrovat se můžete ZDE. Pokud jste již registrovaný(á) uživatel(ka), nezapomeňte se prosím přihlásit.

Dočtěte se více

Příbuzná témata: Téma týdne