Tomáš Míček si vždycky přál být cestovatelem. Dva roky se živil jako kantor a v roce 1966 nelegálně opustil republiku. Nový domov našel v sousedním Rakousku, kde žije dodnes. Trvá na česky psaném jménu, neboť je Čech a chce, aby to veřejnost věděla.
V hledáčku autora výjimečných
fotografií s různorodou tématikou jsou nejčastěji
krásy přírody – překrásné kaňony, dech beroucí gejzíry, respekt budící vulkány. Pralesy, rostliny, stromy nejbizarnějších tvarů, ale také třeba koně. Nespoutaní a většinou volně žijící, třeba v ústí řeky Róny či na Islandu. Výsledkem jeho tvorby je především 25 fotografických
knih vydaných v osmi jazycích, řada publikací, jeho fotografie se objevily na stránkách známých a prestižních časopisů, své příznivce si získaly jeho kalendáře či pohledy.
Čtěte také: Klokani a jiné potvory
Vystudoval fyzickou geografii na Přírodovědecké fakultě v Brně, avšak tehdejší režim mu neumožnil dělat práci, pro kterou se rozhodl – jednoduše nedostal cestovní pas. V roce 1966, kdy do
Rakouska odešel, byla doba konjunktury, uplatnění bylo složité. Nacházel si příležitostnou práci, například na inzerát ve fotolaboratořích. A každou volnou chvíli se zdokonaloval v jazyce. Zvláště citelná byla ztráta
domova, kterou nesl duševně velmi těžko. Navíc v té době platil v Rakousku zákon o získání rakouského občanství po čtyřech letech pobytu, ale po třech měsících, kdy v této zemi žil, se zákon změnil a doba byla prodloužena ze čtyř na deset let. Žil s nelehkým vědomím, že se proto deset let domů nepodívá. Na několik měsíců se mu podařilo odjet na
Sicílii, kde nafotil snímky, které sehrály v jeho životě důležitou roli. Ze zmíněných fotografií vznikla kniha, která se Rakušanům natolik líbila, že mu úřady udělily občanství o dva roky dříve. Zpět do vlasti se podíval „již“ po osmi letech. Rakušané mají pro umělce slabost…
„Za těmito snímky jsem cestoval stopem,“ vzpomíná, „Italové měli legraci z toho, kolik mám s sebou báglů a že s tím vším ještě cestuji stopem!“
Kvůli prvním záběrům jezdíval po světě jen s nejnutnějším
vybavením a rozpočet musel být minimální. Dnes je jeho finanční situace jiná, avšak je to to jediné, co se změnilo. Odhodlání, nezdolná chuť podnikat další výpravy a dokumentovat krásy přírody zůstaly.
V současnosti si na svých cestách pronajímá automobil nebo místní taxíky, to hlavně v Mexiku a Senegalu. Taxi preferuje, protože mu odpadá starost o
vůz. Většinou se domluví s jedním řidičem na celou dobu pobytu a ten je mu kdykoli k dispozici a navíc mu pak udělá i lepší cenu. Když cestoval po USA, vůz si na dobu pobytu zakoupil. Ujel s ním neskutečné množství kilometrů, podíval se všude, kam si přál, a auto pak zase prodal.
Jaké jsou jeho zkušenosti z cest? Různé. Většinou dobré, tu a tam nepříjemné. K nim patří vzpomínka na to, jak mu na Vesuvu zloději vyřízli u vozu přední
sklo, nafoukali uspávací sprej a odcizili z předních sedadel fotografickou výzbroj.
Fotografická výbava v jeho začátcích byla složitější a značně objemnější, než je v současné době. Vozíval s sebou například 200 až 300 filmů. Dnes, stejně jako většina fotografů, přešel na
digitální techniku, která práci velice zjednodušuje a usnadňuje. Navíc, jak sám říká, nakladatelé podklady v digitální podobě vyžadují. Zpracování takového materiálu je celkově jednodušší.
„Jak si vybírám cíl? Téměř nikdy nemám předem smlouvu, výjimkou bylo třeba
Řecko. Jedu, nafotím, nabízím fotky. Vydal jsem se třeba na Havaj, protože jsem ji chtěl vidět a zažít. Řekl jsem si, že zkusím o Havaji nafotit knihu. Když jsem ji měl zhruba ze tří čtvrtin hotovou, získal jsem nakladatele. Ale pro mě je i cesta cílem. Jezdím do světa rád, protože ho přitom poznávám.“
Určitě můžeme prozradit, že se tento pán s velkou chutí do života před dvěma a půl roky
oženil. Jeho žena Milada také velice ráda a dobře fotí, ačkoliv se tomu věnuje až od doby, kdy svého muže poznala, což je asi čtyři roky. Jejich zatím poslední výprava vedla do Brazílie. Pan Tomáš Míček říká, že kromě toho, že ve dvou pořídí více různých snímků, je také velice přínosné a zajímavé vidět fotografie stejného místa očima dvou lidí a s úsměvem dodává, že jeho ženě se někdy podaří lepší záběry než jemu.
12. ledna byla v Praze na Chvalském zámku za účasti jeho rakouského vydavatele zahájena výstava Stromy světa. Návštěvníci mohou až do 27. března spatřit 40 fotografií, které jsou výběrem ze stejnojmenné knihy. Ta vyšla loni, prozatím jen německy (Bäume Weltwunder Der Natur). Představuje
stromy pěti kontinentů, jejichž fotografie získával fotograf více než patnáct let. V literatuře vyhledával zajímavé stromy a cíleně se pak vypravoval do světa pořídit jejich snímky.
Kam dál:
Salonní ateliér s pohnutým osudem
Město vína a pikantní hořčice
Navštivte evropské tropy
Kůň chráněný Unescem
Kam a s kým na dovolenou
Uznávaný fotograf Tomáš Míček plánuje knihu o živlech, kde by rád spojil vodu s
ohněm. Můžeme mít radost z toho, že se svou ženou se zaměřují na krásy Českého Ráje a tak se můžeme těšit, až spatříme výsledky práce s ryze českou tématikou.
Kdo je váš oblíbený fotograf? Co soudíte o snímcích„fotografa stromů“? Napište nám svůj názor do fóra nebo pod článek.