velikost písma: A +/ A/ A -

Marie i Standa vyzráli na depresi

Autor: Iva Mušálková | komentářů: 0

TÉMA TÝDNE: Deprese může mít mnoho příčin, projevů i podob. Svědčí o tom dva příběhy s relativně šťastným koncem – pana Stanislava a paní Marie.

Od událostí, které zatřásly životem Stanislava natolik, že pomýšlel i na věci poslední, uplynulo už více než třicet let. Přesto je vidět, že dodnes vzpomínky nejsou příjemné. Dnes je Stanislavovi třiasedmdesát, žije sám a přimět jej, byť ve vzpomínkách k návratu o tři desítky let zpátky, není jednoduché. Trauma jeho života odstartoval druhý rozvod a události, které mu předcházely a zejména pak následovaly.

„Vždycky jsem toužil po dětech, s první ženou jsem je neměl. Otcem jsem se stal teprve po třicítce, kdy jsem se podruhé oženil,“ vzpomíná. „Krátce po sobě se mi narodili dva kluci. Od narození se stali smyslem mého života. Četl jsem jim pohádky, jezdil s nimi do parku. Později jsme spolu vyráželi do hor nebo na kola, v zimě zase bruslit. Hrozně rádi jsme sportovali. I u moře jsme byli. To jsem si od kamaráda půjčil trabanta,“ usmívá se smutně náhle oživeným vybledlým vzpomínkám. I když mluví v množném čísle, je patrné, že druhou ženu mezi ně nezahrnuje. Zřejmě ani po těch letech jí neodpustil. O tom, co se stalo, mluvit nechce. Prostě najednou se rozváděl, tak jako stovky manželství v té době. Jenže druhý rozvod nebyl jako první, trval několik let. I na tehdejší dobu nezvykle dlouho.

„Bojoval jsem o kluky, nechtěl jsem se jich vzdát. Věděl jsem, že když prohraju, už je neuvidím.“ Soudní tahanice, neustálé shánění a předkládání důkazů, další a další peníze na advokáty, výslechy znalců a nedohlednost konce si vybraly svou daň. Stálá úzkost, strach o děti, které mu soud předběžně přiřkl, tlak okolí, nedostatek financí na advokáty a soudy… To vše přispělo k tomu, že Stanislav začal mít problémy. Stával se pro okolí nepříjemný – i při nevinné narážce vybuchl, i když jej to potom mrzelo. V noci se budil zpocený a celé hodiny přemítal, co bude dál, během dne pak únavou sotva stál na nohou… Jako mnoho jiných začal hledat odreagování na dně sklenky červeného vína. A čím více se jeho potíže stupňovaly, tím častěji a hlouběji.

„V té době se u mne také objevila lupénka. A to tak intenzivně, že jsem několikrát do roka skončil v nemocnici. Doktoři na mně vyzkoušeli kdeco, ale nic nezabíralo. Po přechodném zklidnění se potíže objevily nanovo a intenzivněji.“ Po třech létech soudních tahanic, kdy se pomyslný jazýček vah přikláněl jednou na jeho, podruhé na druhou stranu, už byl na pokraji svých fyzických i duševních sil. Až nastal bod zlomu. „Už jsem věděl, že to tak dále nebudu zvládat. Prostě jsem během jednoho stání u soudu vstal a řekl, že se dětí vzdávám ve prospěch matky.“

Čtěte také úvodní článek tématu: Depresí trpí více ženy

Jak tušil, své děti pak téměř dvacet let viděl jen náhodně a z dálky. Ale to zlomové rozhodnutí mu možná zachránilo život. „Najednou ze mne všecko spadlo. Ten stres ze stání u soudů, ze shánění posudků, že to už neutáhnu.“ Dohromady se pak dával několik měsíců. Tehdy vyhledal i lékaře a po určitou dobu bral prášky na uklidnění a pro zlepšení spánku. Ze dne na den se ale rozhodl, že s pitím je konec. A vydržel. „Najednou začala ustupovat i ta lupénka, která mě trápila několik let. Doktoři mluvili o zázraku, já jsem ale věděl svoje,“ dodává.

Šťastný konec? Ano, i když na minulosti pořád leží nesmazatelný stín. Jeho synové za ním v dospělém věku cestu našli. Dnes je pyšný dědeček čtyř vnoučat. „Scházíme se a navštěvujeme. Ale rozumím si lépe s vnoučaty než s vlastními dětmi. Během těch let, kdy vyrůstali s matkou, jsme se odcizili. To už, bohužel, nevrátím. I když jsem se snažil vysvětlit jim, jak to tehdy bylo,“ říká posmutněle.

Přečtěte si na téma deprese také rozhovor s psychiatričkou Zdeňkou Staškovou

Temperamentní Marii by nikdo šedesátku nehádal. Ač v důchodu, ještě pracuje na poloviční úvazek. Stará se o malou zahrádku, ráda si zajde zacvičit do místního Sokola. Okolí by se mohlo zdát, že není spokojenějšího člověka. Marie a deprese? Kdepak! Přesto i ona zvážní, když na toto téma zavedu hovor. „To má snad občas každý, ne?,“ snaží se zlehčit situaci. „Někdy kolem čtyřicítky jsem na to brala i prášky,“ dodá s úsměvem a já nevím, zda si nedělá legraci. Jako by mi četla myšlenky. „No vážně! A každému doporučuju, ať se s tím nešmudlá sám.“

V minulosti Marie vystřídala několik povolání. V období, na které vzpomíná, pracovala jako učitelka. „Učila jsem ve škole, kam se posílaly děti, které měly výchovné problémy – takzvané nezvladatelné děti. I když jsem svou práci měla ráda, asi po pěti letech jsem začala cítit, jak mě vysává. Doslova. Fyzicky i psychicky. Domů jsem chodila unavená tak, že jsem si musela na hodinku lehnout, než jsem byla schopná dělat něco jiného. Zato v noci jsem spala v kuse snad tři hodiny. Celá situace se vyhrotila, když jsem do třídy dostala dost nezvladatelné děvče. Ke sprosté nadávce neměla daleko. Ničila pomůcky, o přestávkách se prala, nadávala ostatním dětem. Krásně zpívala, v hudebce byla jako vyměněná. Ale měla také talent strhnout k nepravostem celou třídu a mě vždycky stálo dost sil je uklidnit, natož něco naučit.“

Čtěte také třetí článek k tématu: Udělejte něco pro sebe. Zažeňte chmury!

Zhruba v té době si Marie sáhla doslova na dno svých sil. „Téměř jsem v noci nespala. Cítila jsem úzkost, jakmile se přiblížilo pondělí a já si jen vzpomněla, že tam budu muset jít. Byla jsem neustále podrážděná a začala to odnášet i má rodina. Navíc nechápali, co se se mnou děje. Styděla jsem se o tom mluvit. Brala jsem to jako své selhání.“

Několik měsíců Marie dělila dny na ty, kdy musí do školy a dny, kdy je doma. Počítala hodiny do víkendu nebo prázdnin. K ničemu to však nevedlo, i ve dnech volna jí náladu kazilo, že zase přijde pondělí.

Až jednou se jí do ruky dostal časopis. „Takový ten, co ženy čtou. Psali tam o depresi a já si najednou uvědomila, že píšou o mně!“ Tehdy se Marie rozhodla, že se svěří lékařce, u které se léčila od mládí a měla k ní důvěru. Ta ji vyslechla a doporučila k psychologovi. Marie skončila na tři měsíce na nemocenské. Zpočátku dostala léky na stimulaci tvorby serotoninu (hormonu štěstí) v mozku a docházela pravidelně na terapie. Pomaličku (protože účinek těchto léků nastupuje až po dvou až třech týdnech), se její stav začal zlepšovat. V noci se už nebudila, dařilo se jí spát několik hodin v kuse. Ve dne pak měla dost sil uvažovat, co dále. S pomocí psychoterapeuta našla také hlavní příčinu svých depresí. „Bylo to pracovní vyhoření. To je v učitelské profesi dost časté.“ Nakonec se rozhodla a v práci dala výpověď. „Našla jsem si práci v knihovně a dodnes tam vypomáhám. Najednou bylo jako mávnutím kouzelného proutku po problémech,“ uzavírá svůj příběh.

Zpovědi a příběhy lidí z dalších TÝDENNÍCH TÉMAT:
Stojí za to cvičit, říká návštěvník kurzu procvičování paměti
Menopauza: dá se s tím žít
Kateřina i Táňa přišly o své nejbližší – jak zvládly trauma?
Paní před důchodem pomohl outplacement
Jak se žije v domově pro seniory podle paní Boženy
Příběh alergika: Jiřina Kropáčová, 42 let
Paní Irena a její celoživotní boj s chutí na sladké
Magda sbírala sílu k rozvodu se svým mužem dlouhých 10 let

Trpěli jste někdy depresí? Co bylo její příčinou? Vnímáte rozdíl mezi špatnou náladou nebo tzv. rozladou a depresí? Podělte se o svůj názor a zkušenosti s ostatními ve fóru, pod článkem nebo nám napište svůj příběh na redakce@zijemenaplno.cz.
 
 

Diskuze

Možnost přidání příspěvku k článku mají jen registrovaní uživatelé. Registrovat se můžete ZDE. Pokud jste již registrovaný(á) uživatel(ka), nezapomeňte se prosím přihlásit.

Dočtěte se více

Příbuzná témata: Téma týdne