velikost písma: A +/ A/ A -

Jak se vyrovnat se ztrátou blízké osoby?

Autor: Michaela Poštulková | komentářů: 0

TÉMA TÝDNE: A jak, či zda-li vůbec pomoci tomu, kdo pomoc vytrvale odmítá? O důležitosti péče o umírajícího, o cestě časem zármutku, i o tom, že mluvit o smrti se dá s lékařem, psychologem i se známým s námi hovořila psychoterapeutka Jana Wischová.

Na svých internetových stránkách www.umirani.cz uvádíte, že pozůstalý by měl pomoc psychologa či psychiatra vyhledat např. v případě, kdy je truchlení neúměrně dlouhé nebo komplikované. Nebylo by pro pozůstalého lepší, kdyby si s odborníkem promluvil za jakýchkoliv okolností?
Odborník na duši nám přichází na mysl vždy tehdy, když se dostáváme do obtížné životní situace, kterou nejsme schopni zvládnout sami nebo s pomocí blízkých lidí. Truchlení patří k životu, ale je-li dlouhé a těžké, potřebujeme podporu a pomoc. Lidé kolem začínají reagovat odmítavě nebo se odtahují a pak je dobré mluvit s někým, kdo může nabídnout profesionální péči a provázení. Většinou to bývá okamžik, kdy má člověk pocit, že mu již nikdo nerozumí, má dojem, že je na to sám a leckdy pomůže dobrá zkušenost nebo nasměrování někým, komu důvěřuje.

Mnoho lidí se musí vyrovnat s očekáváním blízké smrti – např. pečují o osobu, která pomalu umírá. Dá se toto období – které může být velmi dlouhé – nějak smysluplně naplnit, či se na smrt blízkého dokonce „připravit“?
Péče o umírajícího je velmi důležité období pro umírajícího i pečujícího. Pečující většinou nemají čas přemýšlet o smysluplnosti, prostě se svým člověkem jsou a snaží se o to, aby celou situaci zvládli a vydrželi. Připravují se na konec, ale když smrt přichází,í není nikdo zcela připraven. Dá se připravit technicky, organizačně, ale srdce se připravit úplně nedá. Období umírání může pak pečujícímu až zpětně pomoci vyrovnat se se smrtí blízkého člověka a přinést mu úlevu a smíření.

Jak se k reálným životním situacím postavily paní Kateřina a Táňa? Již tento čtvrtek čtěte dva životní příběhy o tom, kde najít pomoc v těžké životní situaci.

Bohužel existuje stále mnoho lidí, kteří zůstávají v nejpokročilejším věku zcela sami, bez kontaktů se svou rodinou. I oni ale jistě mají své obavy a strach z umírání – na koho se mají tito lidé obrátit?
Většinou se tito lidé obracejí na své okolí – sousedy, praktického lékaře, známé a hovoří s nimi o svých obavách a pocitech strachu. To je přirozené a pochopitelné. Téma smrti je velmi intimní a nechceme o něm hovořit s neznámými lidmi. Myšlenky na smrt nás provázejí celý život a většinou se objevují v obdobích, kdy přichází nemoc, bolest, smrt někoho jiného. Pak se objevuje i prostor, ve kterém lze o smrti mluvit – s ostatními pozůstalými na pohřbu, s lékařem v ordinaci, se spolupacienty.

Přečtěte si také: Komunikujte se svou rodinou

Chtějí-li např. „mladí“ pomoci umírající babičce/dědečkovi, který je třeba těžce nemocen, ale do té doby byli spolu rozhádaní a umírající pomoc z jakéhokoliv důvodu odmítá, jak se zachovat? Snažit se o kontakt i přes nevoli nemocného?
Tady je nutné si nejprve položit otázku na motivaci takové pomoci. Chci pomoci umírajícímu nebo sobě? Po odpovědi je dobré si rozmysle,t jakým způsobem pomoc nabídnout a jak navázat kontakt, který byl z nějakého důvodu nefunkční. Musíme také počítat s tím, že umírající je v situaci, kdy nemusí chtít nebo nemůže pomoc přijmout. Znamená to, že může přijít i odmítnutí, opakované a pak někdy konečné. Je důležité respektovat přání toho, komu chceme pomoci, a nedělat nic, co by situaci zhoršilo nebo zranilo nás nebo jeho.

Čtěte také první článek k tématu: Když smrt přichází, nikdo není zcela připraven



Hodně truchlících prochází dlouhým a velmi bolestivým procesem. I po několika měsících či roce mají pocit, že se bolest vůbec netiší, ale naopak roste. Kvůli svému stavu přijdou o práci, nevyhledávají přátele a zcela se uzavřou do své bolesti. Jak takovým lidem pomoci? Rady typu „pěstujte koníčky, udělejte si denní řád, dělejte to, co vám přináší radost“ často vnímají jako prázdné všeobecné fráze, které nedokáží skutečně pomoci.
Truchlení je přirozená reakce potřebná k tomu, abychom se vyrovnali se ztrátou blízkého, smířili se s ní, přijali ji a s ohledem na ni začali žít život jiný – nový, tentokrát již bez zemřelého. Cesta časem zármutku může být nesmírně dlouhá a těžká. A tím, co na této cestě budeme takřka nejvíce potřebovat, je trpělivost, vytrvalost a umění všemu dopřát náležitý čas. Je velmi těžké říci, kdy je truchlení u konce. Říká se, že normální proces truchlení zakončený nalezením nové identity trvá zpravidla jeden rok. Ovšem setkáme se i s názorem, že zármutek nekončí v podstatě nikdy. Jak pomoci lidem, kteří procházejí tímto obdobím? Je vhodné dělat pro ně to, co jsme dělali před tím, pokračovat ve schůzkách, společných aktivitách a podporovat je v tom, aby zůstali v řádu, který měli před smrtí svého blízkého. Nepomáhá plané utěšování, ale naše přítomnost a jistota podpory. Nic se nedá urychlit, a proto i my se musíme obrnit velkou trpělivostí a dát čas nejen truchlícímu, ale také sobě.

Přečtěte si také: Ztratil partner práci? Podpořte ho!

Velmi silně pociťují ztrátu ti životní partneři, kteří na sobě byli velmi závislí a žili spolu celý život. Jak podat truchlící mamince/tatínkovi pomocnou ruku? Jak poznat, co by pro něj bylo nejlepší?
Co můžeme v tomto případě dělat? Sami jsme ochromeni ztrátou a procházíme obdobím truchlení a vyrovnávání se. Většinou se snažíme vše vyřešit rychle a podle našeho nejlepšího mínění. Tady je potřeba se zastavit a poslouchat toho druhého, ptát se na jeho potřeby. Nedělejme překotná a zbrklá rozhodnutí, neměňme zaběhnutý řád. Smrtí se mnohé změní, ale není nutné měnit i to, co může fungovat dál. Říkává se :„To chce čas“, a v tomto případě to platí dvojnásob. Dejme si čas pro sebe, pro své děti, své rodiče. Vydržme nejistotu, nemusí být vše hned a správně. I nejistota je součást truchlení a nemůžeme ji rychle ukončit. Vydržme.

Přečtěte si také: Umění žít tady a teď

Poradna pro pozůstalé Cesty domů funguje jen v rámci hlavního města Prahy. Jsou podobná zařízení i v jiných částech republiky? Kam se má obrátit někdo z menšího města nebo vesnice?

Poradna Cesty domů je otevřena všem lidem z celé České republiky a nabízí:
•  možnost rozhovoru – po telefonu nebo při osobním setkání,
•  pomoc a radu při plánování dalších kroků v péči o sebe či o blízkého nevyléčitelně nemocného člověka – společné zvažování
dalších možností a cest,
•  sdílení vašich starostí, váhání, nejistoty
•  kontakty na sociálně-zdravotní služby a další užitečné informace.

Další informace pro pozůstalé v menších městech poskytují praktičtí lékaři, pracovníci sociálních služeb, pracovníci sociálních odborů místních úřadů. Informace se také dají získat v poradnách pro rodinu, centrech sociálních služeb nebo v kostelech.

Kam dál?
Práce z lásky
O staré matky pečují penzistky
Jak to vidí Eva Kalhousová – ředitelka Domova pro seniory
Jak se žije se stařeckou demencí
Jan Cimický: „Psychické problémy je třeba řešit včas“

Museli jste se vyrovnat se smrtí někoho blízkého? Jak dlouho trvalo vaše truchlení a co vám nejvíce pomohlo zvládnout smutek? Vyhledali jste odbornou pomoc? Napište nám svůj příběh na redakce@zijemenaplno.cz, poraďte ostatním čtenářům v diskuzním fóru nebo přímo pod článkem. Děkujeme.
 
 

Diskuze

Možnost přidání příspěvku k článku mají jen registrovaní uživatelé. Registrovat se můžete ZDE. Pokud jste již registrovaný(á) uživatel(ka), nezapomeňte se prosím přihlásit.

Dočtěte se více

Příbuzná témata: Téma týdne