Žraloci obývají tuto zemi stovky milionů let. Podařilo se jim vyvinout a uplatňovat účinné strategie k přežití. Jedna z nich se vědcům poodhalila před několika lety a letos byla prezentována veřejnosti překvapivým závěrem: žraločí samičky jsou schopny stát se matkami samy.
První případ
byl zaznamenám v roce 2001 v zoologické zahradě v Nebrasce, když se v akváriu objevilo mládě žraloka kladivouna, aniž přítomná samice téhož druhu kdy přišla do kontaktu se samcem. Mládě bylo bohužel záhy napadeno rejnokem a zahynulo. Jeho narození bylo vysvětlováno různými spekulacemi, až teprve rozbor DNA odhalil skutečnost, že DNA mláděte se částečně shoduje s DNA matky, ale nenese žádné stopy DNA samce. Ojedinělá událost inspirovala vědce k dalšímu zkoumání. V Detroitu se zaměřili na samičku žralůčka běloskvrnného, rovněž žijící v zajetí bez samčího protějšku. Odebírali jí nakladená vajíčka k inkubaci a k překvapení vědců se čtyři ze sedmi uchytila a ze dvou se vyklubali potomci, kteří se dožili dospělého věku. Tento případ vedl k oficiálnímu závěru, že některé žraločí samičky jsou za život schopny několikanásobné reprodukce bez páření, že tito potomci jsou vždy samice, které jsou schopny dožít se pohlavní zralosti a plnit svou biologickou funkci. Žralok se tak přiřadil k živočichům, kteří se mohou množit vývinem ze samičího vajíčka neoplodněného samčí buňkou. Jev je v živočišné říši známý, jen byl doposud spojován pouze s mravenci, včelami, mšicemi, nebo
leguány.
K partenogenezi, neboli samobřezosti, dojde tehdy,
když se vajíčko nespojí se spermií, ale s vedlejším produktem ovulace, buňkou zvanou polární tělísko. Vajíčko se začne chovat jako oplodněné a vyvine se embryo. Navzdory tomu, že vajíčko a polární tělísko jsou geneticky téměř shodné, takto zplozené žraločí slečny nejsou pouhými kopiemi svých matek: vzniku „klonů“ brání samotný genetický materiál, který se v každém případě mísí odlišně. Vynechání samčích buněk z rozmnožovacího procesu s sebou ale nese rizika: menší genetická různorodost může mít neblahý vliv na
imunitní systém jedince, může způsobit výskyt abnormalit, zvýšit četnost vrozených vad a snížit přizpůsobivost změnám prostředí. Z dlouhodobého hlediska je pro druh různorodost genů nezbytná, partenogeneze umožňuje překlenout krátká období hrozící druhu vyhynutím.
Případy, které vedly k objevu
potvrzují domněnku, že se k partenogenezi uchylují samice žraloka i ve volné přírodě, když nemají možnost se spářit. Tato situace není nikterak výjimečná: několik druhů žraloků žije v nesmíšených skupinách a klimatické
změny a zásahy člověka do životního prostředí celkově populaci žraloků oslabují. Partenogeneze umožňuje samicím přežít bez samců a uchovat své geny do budoucna v naději, že jejich
dcery budou mít více štěstí a najde se pro ně samčí protějšek. Je možné, že i díky této strategii dnes žraloci patří k nejstarším tvorům na světě.
Ptáte-li se, jestli je partenogeneze možná u lidí, tedy není. Člověk je uzpůsoben tak, že v případě, kdy veškerý genetický materiál pochází od
matky, zůstanou některé geny neaktivní a nedojde k vývoji embrya.
Kam dál?
Vodicí pes a nevidomý musí být sehraná dvojka
Kůň chráněný UNESCEM
Fascinující výlety do vesmíru
S větrem v zádech i v plachtách
Zdroje:
New Scientist, Science Daily, BBC