Počet nemocných cukrovkou v dnešní době dramaticky stoupá. Podle odborníků trpí u nás touto nemocí téměř jedna desetina obyvatelstva. Počet nemocných každým rokem stoupá o pět až šest procent.
Diabetes mellitus
Doslova přeloženo úplavice cukrová – zjednodušeně cukrovka – představuje soubor metabolických chorob, jejichž základem je nesprávné hospodaření s glukózou v těle. Vzniká v souvislosti s poruchou vylučování nebo účinku hormonu inzulínu. Laicky řečeno je to onemocnění, kdy dochází k poruše zpracování cukrů, tuků a bílkovin v organizmu. Pokud diabetes není včas odhalen a léčen, nebo nejsou-li dodržovány doporučené zásady léčby, mohou se rozvíjet další velice závažná onemocnění a komplikace. Diabetes mellitus je onemocnění celoživotní.
Nedostatek inzulínu v organizmu, případně není-li dostatečně využíván, způsobuje zvýšené hromadění glukózy v krvi, které se odborně nazývá
hyperglykémie.
Při nedostatečném množství přijaté potravy, nebo je-li vyvíjena intenzivní tělesná aktivita nevykrytá potravou, snižuje se hladina glukózy v krvi a nastává
hypoglykémie.
Hlavní příčiny vzniku diabetu nebyly dosud zcela odhaleny, avšak již známe možné spouštěcí faktory. Můžeme mezi ně zahrnout genetické předpoklady, působení dalších možných onemocnění, jako je zvýšený stres, opakující se virózy, ale především obezitu.
Trocha historie neuškodí
První projevy nemoci byly zachyceny již ve starém Egyptě na tzv. Ebersovém papyru (1552 př.n.l).
Jako první užil termín diabetes (z řeckého διαβήτης) Hippokratův žák Aretaus asi roku 100 n.l. Novou léčbu diabetu popsal o necelé půlstoletí později římský lékař Claudius Galén, který nemoc charakterizuje jako nedostatek jídla a pití při vysoké tělesné zátěži. Pokusy o primitivní léčbu jsou známy už ze starověku, kdy se ordinovala směs piva, pšenice, cypřiše a naklíčené kukuřice. Ve středověku se pro změnu používala voda z vonných růží. V novověku nastal obrovský rozvoj všech věd. Již v 17. stol. bylo zjištěno, že moč diabetiků je sladká, o sto let později byla objevena jednoduchá laboratorní metoda na zjištění glukózy v moči. Cukrovka se v té době léčila striktním dodržováním hladovky, která se kombinovala s pitím vápenné vody.
V druhé polovině 19. stol. byly objeveny na slinivce tzv. Langerhansovy ostrůvky, pojmenované po jejich objeviteli. Doslova revoluční pokrok v léčbě diabetu znamenal rok 1921, kdy na lékařské fakultě University of Toronto a jejími objeviteli byli student medicíny Charles Herbert Best a chirurg Sir Frederick Banting objevili inzulin. Sir Frederick Banting byl o dva roky později oceněn Nobelovou cenou. Dnes je odborná informovanost o této chorobě na vysoké úrovni.
Naslouchání vlastního těla
Následující řádky jsou pouhým laickým návodem, jak naslouchat problémům svého těla. Vznik cukrovky je spojen s poruchou funkce slinivky, která obsahuje velké množství beta-buněk, které vyrábějí inzulín. Máme-li v těle alespoň 20 % funkčních beta-buněk, jsou schopny nahradit „práci“ těch 80 % nefunkčních. Proto nemoc nemusí být vůbec rozpoznána a je jen na nás, abychom si alespoň jednou ročně tyto hladiny inzulínu v těle nechali u lékaře změřit. Pokud počet funkčních buněk klesne pod zmíněné procento, patříme již mezi diabetiky S přibývajícím věkem a případnou obezitou procento výskytu stoupá. Když se cukrovka neléčí, mohou nastat velké komplikace jako slepota, těžké onemocnění nervového systému a ledvin, či amputace nohou.
Existují dva základní typy diabetu:
1. a 2. typ. Specifický druh diabetu je těhotenská cukrovka. Podle světové zdravotnické organizace se však dnes rozeznávají i další typy, např. tzv. skrytý diabetes, který lékaři nazývají subklinický, nebo asymptomatický, případně patologickou glukózovou tolerancí.
Role glukózy v těle
Glukóza chemicky patří mezi tzv. jednoduché cukry. V těle člověka je glukóza hlavní cukr obsažený v krvi, která jej rozvádí do celého těla, doslova do každé buňky lidského organismu. Buňky cukr neustále využívají, rozkládají ho a získávají z něho energii, kterou člověk potřebuje k veškeré své činnosti. Glukóza se do krve dostává dvěma způsoby, buď potravou, která obsahuje glukózu volnou či vázanou, nebo uvolňováním z jater. Není-li zcela spotřebována, ukládá se jako zásobárna zvaná glykogen do jater. Z glykogenu se glukóza uvolňuje především v době, kdy nejíme a kdy máme velkou spotřebu energie, např. při fyzické zátěži způsobené namáhavou prací či sportem. Druhotně glukóza v játrech vznikne tzv. glukoneogenezí, vyvine se z jiných živin.
Absorpce, ukládání v játrech a opětovné uvolňování glukózy do krve zabezpečuje v krvi její stálou hladinu. Tyto procesy řídí několik hormonů. Mezi nejdůležitější patří právě inzulín, glukagon a adrenalin. Hladina glukózy v krvi, kterou je nutné sledovat, se nazývá glykémie. Udává se v jednotkách milimol na litr (případně miligramy glukózy na 100 ml krve). U zdravého člověka je to na lačno v rozmezí od 3,3 mmol/l do 6 mmol/l. Jsou-li čísla glykémie vyšší než normál, tělo s glukózou nehospodaří správně a tento stav se označuje jako hyperglykémie. Podle příčin pak rozlišujeme dva základní typy diabetu. Povíme o nich v následujících dílech.
Zdroj informací:
Profesní a laická diabetologická sdružení:
Česká diabetologická společnost (ČDS), www.diab.cz/
Sdružení rodičů a přátel diabetických dětí v ČR, www.diadeti.cz/
Svaz diabetiků České republiky, www.diazivot.cz
www.zivotacukrovka.cz
Použitá literatura:
Hellmut Mehnert, Eberhard Standl: Rukověť pro diabetiky.
Jan Lebl: Abeceda diabetu. Maxdorf
Jindra Perušičová: Trendy soudobé diabetologie, svazek 2.
Jindřiška Perušičová, Milan Kvapil, Dagmar Bartášková a kol.: Diabetologie
Terezie Pelikánová: Diabetologie a vybrané kapitoly z metabolismu.
Pavlína Piťhová, Kateřina Štechová: Léčba inzulínovou pumpou pro praxi
Štěpán Svačina: Prevence diabetu a jeho komplikací
Kam dál?
Diabetes 1. typu