S kravařskou spisovatelkou Marií Šindelářovou se život právě nemazlil. O matku přišla v jedenácti a ani v manželství mnoho štěstí nepoznala. První manžel umírá mladý a s druhým stěží uživí jedenáct dětí. Snad proto své knihy vydává jako Ludmila Hořká a pro podobnost osudu i témat je označována za Boženu Němcovou Hlučínska.
Rodný dům Ludmily Hořké, kde se před sto dvaceti lety narodila, dodnes stojí. Bydlí v něm rodina její nejmladší dcery Marie Kociánové. Najdete ho v Kravařích ve Slezsku, v části zvané Dvořisko.
Macecha pálila její zápisky
Třebaže Dvořisko od Kravař dělila pouze řeka, byla každá obec v jiném státě. Zatímco Dvořisko bylo na území Rakouska-Uherska, Kravaře patřily k Prusku. Marie proto chodila do německé školy. Když se později otec podruhé oženil, musela dívka vypomáhat doma v hospodě. Aby otec nepřišel o koncesi, musel podle rakouských zákonů posílat děti do škol na rakouském území. Marie tak začala docházet na českou dvojtřídku na Štítinu. Dívka hodně četla a pečlivě si zapisovala lidové písničky, pohádky i příběhy z cest za obchodem, co vyprávěli hosté v hospůdce. Macecha však pro tuto dceřinu zálibu moc porozumění neměla a většina jejích poznámek skončila v peci.
Poprvé se Hořká provdala za mladého Šumníka. Umírá však mladý a zanechává vdovu se třemi dětmi. S druhým mužem, zedníkem Františkem Šindelářem, má dalších osm dětí. „Otci jsme říkali „tačičku“ a mamince „mačička“ a oběma jsme onikali. Tačiček byli na nás hodní a nikdy jsme neslyšeli, že by mačičce řekli křivé slovo,“ vzpomínala starší dcera Ludmily Hořké Terezie Hablová z Kravař. Práce v době hospodářské krize nebyla ani pro zedníka, takže uživit jedenáctičlennou rodinu nebylo právě lehké. Když jim zemřel sedmnáctiletý syn, neměli rodiče ani na pohřeb.
Čtěte také: Slunečná cesta ke kráse
Na pohřeb syna si půjčila peníze
„Oldřich se učil stolařem a oni počítali, že jeho výdělek rodině pomůže. Rodiče si museli vypůjčit peníze, aby mohli syna slušně pochovat. Vzpomínám si, že za rakví šla podle zvyku dívka oblečená za nevěstu a za ní osm družiček v bílých šatech. Doma pak bylo jednoduché pohoštění pro smuteční hosty,“ popisovala Hablová.
Hořká zaznamenává lidové písně a poezii z Hlučínska a po druhé světové válce založila v Kravařích lidový soubor. Sama vystupuje v kroji, aby propagovala Hlučínsko. Po obsazení Hlučínska Němci, se s nejmladšími dětmi stěhuje do Kostelce nad Hanou a pravidelně navštěvuje Petra Bezruče. Po deseti měsících se vrací zpět na Dvořisko. Umírá v opavské nemocnici v roce 1966 a podle svého přání je pohřbena na štítinském hřbitově. Ve svém díle popisuje život lidí na Hlučínsku na počátku minulého století. Vydává románovou trilogii Doma, Řeka a Dolina. A novely Bejatka, Mezivodky a Hanysové. K dalším dílům patří Národopisné paběrky z Hlučínska, Mialam dwóch synów a Bílé punčochy.
Ludmila Hořká v šátku
Na židli, kde seděl Petr Bezruč, nikdo jiný sedět nesměl, vzpomíná dcera Ludmily Hořké
Terezie Hablová se narodila jako desátá v pořadí. Její matce Ludmile Hořké bylo tehdy šestatřicet let a za pět let porodila ještě jedenácté dítě – Marii. I když uživit početnou rodinu byl často problém, Terezie Hablová na svou „mačičku“, jak jí děti říkaly, vzpomíná s láskou.
Dcera Ludmily Hořké, Terezie Hablová
Na fotografiích, které lidé znají z médií je obvykle Ludmila Hořká jako starší žena v šátku. Jak si ji pamatujete vy?
V šátku chodila pořád. Vlasy maminka nosila delší až po ramena. Pokaždé si je vzadu na krku stáhla a sepnula sponkami. Pak vlasy schovala pod šátek. Vzpomínám si, že je měla velmi brzo šedivé. Oslovovali jsme ji „mačička“ a onikali jsme jí. Doma chodila oblečená „po selsku“ v bavlněných šatech. Otci jsme říkali „tačičku“ a i jemu jsme onikali.
Zůstala vám po mamince nějaká památka?
Ano, roky jsem schovávala jeden její krásný hlučínský kroj. Ale už ho nemám. Když po revoluci přijela moje dcera z Kanady na návštěvu, tak jsem jí ho věnovala. Má ho doma na figuríně a říkala mi, že když se na něj podívá, najednou je doma na Hlučínsku.
V Kanadě žije i vaše starší sestra. Jak se tam dostala?
Josefka odjela hned po převratu v roce 1948 a moje dcera se tak rozhodla, když jí za komunistů nedovolili studovat.
Svou první publikaci maminka vydala pod svým pravým jménem Marie Šindelářová. Kdo přišel na pseudonym Ludmila Hořká?
„Mačička“ se často scházeli s ředitelem kravařské měšťanské školy Hruškou. Když mu o sobě vyprávěla, říkával jí, že měla hořký život. Proto zvolila ten pseudonym.
Když zemřel váš bratr, neměli rodiče ani na pohřeb. Jak to? Měli jste přece doma hospodu?
Měli, jenže lidé tam moc nechodili. Sousedé z Dvořiska mamince záviděli, že taková obyčejná žena uměla psát a krásně zpívat. Lidé z Kravař, které před vznikem Československa patřilo k Prusku, jí zase zazlívali, že psala do českých novin. Mačička to pak vyřešili tak, že hospodu před válkou pronajali jedné paní z Kravař. Najednou byla hospoda plná kravařských.
Jaké to bylo za války?
Ještě před příchodem nacistů utekli mačička s námi třemi nejmenšími do Kostelce na Hané. Některé děti z Hlučínska tam totiž ještě před válkou jezdily na prázdniny. Byla to taková akce Sokola a lidé si nás na Hané rozebrali do rodin. Zůstali jsme tam téměř celý osmatřicátý rok. Mačička zůstali s nejmladší Mařenkou v rodině Bašných, Josefka chodila na obědy k hospodyni Petra Bezruče a já jedenáctiletá jsem bydlela v rodině Špačkových, kteří tam měli lékárnu. Pak Němci obsadili i Kostelec, a tak jsme se vrátili na Dvořisko.
A co otec?
„Tačiček“ zůstali doma se dvěma staršími dětmi. Během války si Němci udělali z výčepu hospody sklad vojenských motocyklů a v druhé místnosti spali na zemi na slamnících ruští zajatci. Když jsme se vrátili z Kostelce, bydleli jsme my dvě nejmladší sestry a rodiče ve výměnku u domu. Starší sourozenci a Josefka zůstali v protektorátu. Někteří v té době studovali nebo pracovali.
Jak se vlastně vaše maminka s Petrem Bezručem seznámila?
To nevím, ale znali se už v době, kdy Československo obsadili Němci. Vzpomínám si, jak nás přijel navštívit po válce do Kravař. Náš dům na Dvořisku dostal během fronty zásah, takže jsme tenkrát bydleli v domě naproti kravařské základní školy. V místech, kde je dnes takzvaný Bílý dům. Než otec náš dům opravil, měla tam maminka otevřenou hospodu.
Co vám z návštěvy zůstalo v paměti?
Petr Bezruč byl vysoký statný muž a přijel oblečený v pěkném obleku. Tenkrát lidé z Hané poslali lidem z Kravař nějaké peníze a oblečení, takže mu „mačička“ dali vyúčtování, kdo jaký obnos dostal. Originální seznam mám doma dodnes schovaný. Když odjel, přehodila přes židli, kde seděl, krásný květovaný šátek a všem vykládala, že na ní seděl Petr Bezruč. Nikomu pak nedovolila, aby si na ni sedl.
Znáte Ludmilu Hořkou? Co rádi čtete? Myslíte, že těžký osud je nezbytný pro uměleckou inspiraci? Napište nám do fóra nebo na facebook.
Kam dál?
V čem se vozily naše babičky?
Josip Plečnik – Dvorní architekt prezidenta Masaryka
Kontaktní čočky profesora Wichterleho
HOAX – nešiřte poplašné zprávy!