ROZHOVOR:
Jak budeme prožívat vlastní smrt? Co bude před ní a co potom? Postarají se o nás naši blízcí? Otázky, na které neznáme odpověď. Otázky, se kterými se lidé pracující s umírajícími setkávají každý den. O kvalitě života před smrtí, o umírání a rozdílu mezi věřícími a nevěřícími jsme si povídali s MUDr. Renátou Petrovou, ředitelkou nemocnice v Městci Králové a zakladatelkou hospicové péče Modrá brána.
foto: iStock
Průměrná délka života se prodlužuje, ale je otázka, zda to platí také pro plnohodnotný aktivní život. Jak vnímáte ve své praxi generaci dnešních seniorů?
Dlouhověkost a schopnost medicíny prodlužovat život je na jedné straně úžasná, na druhou stranu s sebou nese otázku, na kolik je život seniorů kvalitní. Věk mých pacientů se pohybuje okolo osmdesáti až devadesáti let. A právě od jejich dětí – dam ve věku okolo padesáti let – často slýchávám, že se o své rodiče nemohou starat. Důvodů je mnoho, ať už jde o práci nebo hlídání vnoučat... Je třeba si ale uvědomit, že jejich rodiče už nikoho jiného nemají, kdežto vnoučata ano. Jistě, chápu. Určitě je lepší starat se o pozitivní vnoučátko než o starého nemocného seniora, který ještě k tomu trpí
demencí...
Na veřejnost je kladen stále větší tlak, aby se o své zdraví a život lidé starali sami. Na to ale zejména starší generace není vůbec zvyklá. Kde vnímáte kořeny tohoto problému?
Kvalita života od důchodu až do smrti je problém. Naše společnost se ho sice snaží řešit, ale je otázka nakolik úspěšně. Lidé jsou spíše zvyklí přenechávat zodpovědnost na druhých – doktor se má starat, stát se má starat, hlavně ne já sám. Teď se do důchodového věku dostávají lidé, kteří vychovávali své děti v době normalizace. Generace těchto dětí, dnes čtyřicátníků a padesátníků, vyrůstala v socialismu, ale aktivní život už strávila v
kapitalismu. Tato společenská změna s sebou logicky nesla tendenci, kdy si chtěl každý "utrhnout" od tohoto systému co nejvíce. A přitom se zapomnělo vychovávat další generaci, ať už duchovně nebo společensky. A teď se nám to vrací.
Čtěte také: Chtějí žít jako my
Jak vnímáte péči o staré a trend domovů pro seniory? Není to pouze obdoba ústavů pro děti?
Jak se my postaráme o své rodiče, tak se naše děti postarají o nás. Nejsem pro
domy pro seniory nebo seniorparky – působí na mě jako ghetto. Nic nemůže nahradit domácí péči. V minulosti děti viděly staré umírat, a naopak své matky rodit jejich mladší sourozence. V dnešní době se mladý člověk s mrtvými nesetká, pokud nepočítáme televizi a filmy. A když přijde doba, kdy se má postarat o své nemocné a umírající rodiče, tak nechce, protože nic z toho nezná a bojí se...
... smrt je u nás tabu.
Já se snažím smrt zpopularizovat. Ne protože bych byla spalovač mrtvol nebo nekrofil, ale protože se každého z nás jednou dotkne. Je to taková jediná spravedlnost. Začala jsem se smrtí zaobírat v rámci svého oboru – geriatrie a paliativní medicíny – a také mě tato oblast zajímá z důvodu potřeby vyrovnat se s vlastní smrtelností a smrtelností svých blízkých.
V čem tedy spočívá paliativní medicína? Vy tento obor dokonce studujete jako nadstavbové studium.
To je ta pravá hospicová péče, kdy má lékař diagnózu a musí pacientovi sdělit, že je nevyléčitelně nemocný, a prognózu do budoucna. Paliativní medicína učí lékaře, jak pomoci nemocnému a jeho rodině zvládnout takovou situaci. A pak také, jak zmírnit bolest umírajícího, symptomy nemoci a způsob, jak ho dovést až ke smrti. Z praxe vím, že málokterý z lékařů i z řad
onkologů s tím umí pracovat. Je to hodně o komunikaci a celkovém přístupu. Lékař to musí mít zpracované sám v sobě a to je to nejtěžší. Tak tomu se věnuji ve svém volném čase. To je koníček...
Čtěte také: Vodní hladina – zrcadlo iluzí i poznání
Na co kladete důraz při komunikaci s umírajícím? Jde nad takovým tématem vůbec racionálně uvažovat?
Je důležité vůbec o smrti začít mluvit. Většinou se stává, že když jste v situaci na smrt nemocného, tak najednou není nikdo kolem vás, s kým byste o tom mohl mluvit. I blízcí se odvracejí nebo raději chlácholí nemocného, že to bude dobré.
Podle psychologů prochází psychika při vyrovnávání se se smrtí určitými fázemi. Funguje to?
Ano, to je probádaná oblast a snad to tak i funguje. Ale většina nemocných se k této fázi ani nedostane, protože neví, že se má s něčím vyrovnávat. Laická veřejnost očekává, že lékař je schopen takovou zprávu nevyléčitelně nemocnému nebo umírajícímu sdělit. Ale není to tak vždy. Lékaři jsou taky jenom lidé, kteří musí najít odvahu, aby byli schopni takovou zprávu sdělit. Oni k tomu vlastně nejsou vůbec školeni a své dovednosti získávají praxí. Nesmíme zapomínat, že vyrovnávat se se smrtí musí nejen ten, koho se to týká, ale i jeho blízcí. Lékař paliativní medicíny by tedy měl být v kontaktu i s rodinou pacienta a měl by zvládat poskytnout komplexní pomoc širšímu okruhu lidí. Velká skupina mých pacientů trpících demencí si již vůbec neuvědomuje, že umírá. Vždyť někdy nepoznávají ani vlastní děti. To je pro rodinu samozřejmě šokující a bolestné. V těchto případech je obzvlášť důležitá práce s rodinou.
Vidíte rozdíl, když umírá člověk věřící a nevěřící?
Myslím, že věřící to mají při umírání jednodušší. Protože věří, a tak svým způsobem vědí, co bude po smrti. My nevěřící to nevíme a máme z toho možná stres. A naše společnost je z drtivé většiny nevěřící. Možná právě proto jsem se začala zajímat o to, jak vnímají smrt a přechod na druhou stranu různá
náboženství. Deepak Chopra ve své knížce Život po smrti říká, že se připravujeme na smrt z hlediska toho, v co věříme. To znamená, že ten, kdo si myslí, že půjde do pekla, si opravdu zažije nějaký očistec. A ten, kdo věří v reinkarnaci, ji prožije tímto způsobem.
A co prožijí nevěřící?
To je otázka. V ateistické společnosti chybí alternativa posledního pomazání a poslední společné modlitby. Co se týče umírání nevěřících, inspiroval mě americký psychoterapeut Irvin D. Yalom. Ten se ptá: Bojí se někdo toho, co bylo před životem? Tak proč se bojíme toho, co bude po něm? Jak píše ve své knize Pohled do Slunce, pokládá za vůbec nejdůležitější období těsně před smrtí. To, aby umírající odcházel s vědomím, že jeho život měl nějaký smysl. Aby odcházel smířený s tím, jak svůj život vedl, a se svými vztahy. A když ví, že je na hranici života, má možnost si před svým odchodem ještě vyřešit nedořešené záležitosti. Myslím, že Yalom vystihnul to, čeho se nejvíc na smrti bojíme – že nevíme, co bude po ní, a že nemáme život uzavřený. Se smrtí se musíme vyrovnat všichni, musíme se smířit s vlastní smrtelností. Tomu nemůžeme zabránit.
A jak si představujete vlastní odchod do neznáma?
V kruhu svých nejbližších. Chtěla bych jim říct: Já se s vámi loučím, nebrečte, jsem s tím smířená.
MUDr. Renáta Petrová je ředitelkou Městské nemocnice Městec Králové a zakladatelkou Modré brány, sdružení zdravotníků, kteří poskytují hospicovou péči pacientům v jejich domácím prostředí. Jejich cílem je minimalizování tělesného a duševního strádání pacienta a jeho blízkých. Snaží se umožnit pacientovi co možná nejvyšší kvalitu života i v jeho konečné fázi.
Bojíte se smrti? Přemýšlíte nad tímto tématem? Je to pro vás tabu? Diskutujte na našem fóru nebo na facebooku.
Kam dál?
Dana Linkeschová: Most, po kterém můžeš přejít
Káva – antioxidant i potěšení
S teploměrem k talíři
Chci zřídit masturbační domov důchodců
Počasí má vliv na průběh nemoci