FEJETON:
Včera v podvečer jsem vyrazila na brusle. Trasa kolem Vltavy patří k mým oblíbeným. Těšila jsem se na muziku a pohyb, po kterém volalo mé tělo ztuhlé vysedáváním u počítače. Kromě slušivého oblečku jsem se vyzbrojila i grimasou nápadně připomínající zralý banán.
Foto: iStock
Čím déle jsem jela, tím víc jsem byla nesvá.
Míjela jsem kamenné obličeje bez známky radosti, v lepším případě jsem ve zlomku vteřiny postřehla údiv, v tom horším něco na způsob:
„Čemu se ta kráva směje?“ O tom, že sport vyplavuje endorfiny, se už popsaly stohy papíru. Ještě by se hodila informace, kde přesně je hledat. Rozhodně to nebude na cyklostezce v úseku Podolská vodárna-Zbraslav. Omluvný úsměv mi za celou dvanáctikilometrovou štaci věnoval pouze
senior, jehož pes se mi připletl do cesty. Připadala jsem si jako idiot. Pokolikáté už?
Asi nejhorší to bylo po mém návratu z cesty po USA. Po necelých třech měsících strávených na Aljašce a dalších dvou v kalifornském San Francisku byl návrat do Česka stejně mrazivý jako bivak na úpatí Mount Everestu. Infikovaná všudypřítomnou českou zpruzelostí (podobnost se slovesem oprudit není jistě náhodná – líbivé není ani jedno), zvykala jsem si na americkou srdečnost poněkud pomaleji. Kalifornské slunce však odvedlo svou práci lépe než rychlokurz
pozitivního myšlení. Od té chvíle mi přišel i
sebemenší náznak bezdůvodného mračení nesmyslný a odpudivý asi jako pohled na okousané nehty. Vrněla jsem si blahem.
Čtěte také: Žhavá noc v Paříži aneb 15 minut slávy
Po návratu logicky
následoval šok. Naivní představa, že budu-li se v dobré náladě na své okolí usmívat a hýřit optimismem, podaří se mi vyloudit úsměv na tváři i tomu největšímu morousovi, vzala rychle za své. Ať žije
naivita! Nejen že se nikdo nesmál na mě, dokonce ubylo těch, kteří se smáli se mnou. Moje nezdolné nadšení iritovalo 99 procent lidí v mém okolí. Našli se dokonce tací, kteří se domnívali, že se jim vysmívám. Stokrát nic umořilo vola. K radosti o důvod míň, když zjistíte, že tím volem jste vy.
Abych nepodlehla davové psychóze, navštěvuji denně kavárnu s mottem, které tu mají napsané na zdi:
„Never loos a chance to say kind word.“ Jako pracující matka se snažím vyždímat z mrzoutů, co se dá. S dcerou si krátíme cestu MHD hrou na mračouny a sluníčka. Protože mračounů je vždycky víc, zábava začíná bitvou o to, kdo je bude počítat. Naštěstí už je pryč doba, kdy jsem si díky svému úsměvu, za který by se nemusel stydět žádný profesionální prodavač (kéž by takoví v Česku existovali), připadala jako exot. „Golfové hřiště na mém ksichtě“, jak nazval roztomilé dolíčky spolužák v době středoškolských studií, se zubem času změnilo ve vějíře vrásek. Ani to nebrání mé nekonečné snaze, obměkčit každého kakabusa, kterého potkám. Nadšením, zápalem, ulítlým outfitem, pouliční etudou, laskavým přístupem nebo jednoduše tím, že se netvářím
jako kyselá prdel.
Také vám vadí česká „blbá nálada“? Jak se jí bráníte a udržujete si pozitivní mysl? Napište nám do diskuzního fóra nebo na facebook.
Kam dál?
Pochybná známost
Z deníku nevlastní babičky (21)
Jak se léčí bolesti kloubů
Jak se zabezpečit na důchod 5. díl
Kam v Bavorsku?