velikost písma: A +/ A/ A -

Cesta do Santiaga – cesta k sobě

Autor: Michaela Plachká | komentářů: 0

TÉMA TÝDNE – ZRALÉ MUŽSTVÍ: „Tehdy mi bylo pětačtyřicet. Děti odrostly, syn končil vysokou a dcera už pracovala. I když jsme se ženou vycházeli dobře, cítil jsem propast, která se mezi námi stále zvětšovala.”


Mušle na milníku v Ponferradě ukazuje poutníkům kam jít. Foto: iStock

Prázdné hnízdo nás rozdělilo
Jiří se vracel z práce často unavený a možná i frustrovaný. V rodinném hnízdě hledal naplnění a jistotu. Jenže místo toho, ho nahlodával chlad, který ze své ženy cítil. „Jako bychom si po pětadvaceti společných letech neměli co říct.” Jiřího manželka se po práci věnovala sobě a svým koníčkům. Chodila dvakrát týdně cvičit, v pátek s kamarádkami na víno, a každou druhou neděli na výlet s turistickým oddílem. Jiří si uvědomil, že čas, který získali odchodem dětí z domu, vůbec netráví společně.
„Cesta do Santiaga přišla jako blesk z čistého nebe.” Manželé se rozhodovali, kam pojedou na dovolenou. „Původně jsme chtěli jet na známé místo v Chorvatsku.” Oba ale cítili, že to není to pravé. Manželka se zmínila, že nedávno četla o poutní cestě do Santiaga. „Jen jsem zavtipkoval, že bychom mohli jet třeba tam. A ona se toho chytla.” Pak už to šlo rychle. Letenky do Madridu, prostudovat plán cesty a zjistit na internetu, co je vlastně ona svatojakubská cesta do Santiaga zač. Jiří se nestačil divit sám sobě, když si do čerstvě koupeného batohu místo plavek a šnorchlu balil funkční prádlo a náplasti na puchýře.

Čtěte také: Aikido – objevte umění samurajů

Nemilé překvapení
„Manželka má turistiku ráda, ale já dávám přednost lehátku na pláži. Ani nevím, co mě vedlo k tomu, abych s tímto nápadem souhlasil,” dodává Jiří. Možná ho vedl osud, možná podvědomá touha zachránit chátrající vztah. Plánovali užít si první den v Madridu a pak vyrazit vlakem do Ponferrady. „Nakoupili jsme v obchodě a zamířili do slavného muzea Prado. Sedli jsme si na lavičku, abychom posvačili.“ Jiří se podíval do své příruční tašky a zkoprněl. Otevřený zip odhaloval kapsu na peněženku. Zela prázdnotou. „Většina úspor na cestu byla fuč. Byl jsem naštvaný sám na sebe.“ Někdo Jiřího ve chvilce nepozornosti okradl. Jeho žena byla zklamaná, skoro to vypadalo, že se vrátí dalším letadlem zpátky domů. „Nakonec jsme se rozhodli, že to zvládneme i s minimem peněz.“ Po několika hodinách běhání po úřadech a vyřizování náhradního pasu, konečně nasedli do vlaku.

Krok za krokem k sobě
Jeli celou noc. Nad ránem kdosi zahlásil: Ponferrada! Rychle si posbírali věci a vystoupili. Jejich pouť mohla začít. Historické městečko bylo od cíle vzdálené asi 230 km. Leží na staré francouzské cestě, která vede z Francie přes Pyreneje až do Santiaga de Compostela. „Zamířili jsme do nejbližšího centra pro poutníky, abychom si vyzvedli credencial.“ Credencial je jakýsi pas poutníka, kde se sbírají razítka z jednotlivých zastávek. Je také vstupenkou do ubytoven pro poutníky. „Bylo to milé. Asi třetí den jsme se zastavili v hezkém kostelíku. Nějaká paní nám tam přinesla sáček třešní. Jindy jsme byli pozváni na sklenku vína, špagety, nebo čokoládu.“ Někdy šli celý den tiše vedle sebe, jindy si povídali nebo vzpomínali na doby, kdy byly děti ještě malé. Protože neměli dost peněz, spali hlavně pod širákem. Ráno si uvařili čaj a posnídali kousek suché bagety z předchozího dne a šli zase dál. Den za dnem objevovali nejen španělský venkov, ale i kousky sebe sama. „Byl v tom kus romantiky,“ vzpomíná Jiří.

Čtěte také: Zralý muž necucá mléčnou čokoládu!

Sladké finále
„Na pouť jsme měli osm dní. Každý den jsme museli ujít asi dvacet kilometrů.“ Týden je krátká doba na to, aby se něco zásadního změnilo. Zároveň je ale dost dlouhá na to, aby je cesta sblížila. „Čím blíž k Santiagu, tím víc poutníků přibývalo. Skoro jsem měl pocit, že jsem na školním výletě.“ Finále cesty bylo strhující. „Viděli jsme kolem sebe lidi chromé, s obvázanýma nohama, unavené, ale přesto šťastné.“ Není divu, někteří se vydali pěšky už ze svých domovů a šli tak několik set nebo i tisíc kilometrů. „Katedrála je ohromující. Když mniši rozhoupali obrovskou kadidelnici, botafumeiro, zatajil se nám dech.“ Jiří si se svou ženou slíbil, že se budou na tuto cestu vydávat pravidelně. „Do Santiaga vedou ještě další tři oficiální cesty. Možná, že se někdy vydáme pěšky už od nás z Česka.“

Znáte pouť Camino Santiago? Vydali byste se pěšky několik stovek kilometrů? Diskutujte na našem fóru, facebooku nebo přímo pod článkem.

Kam dál?
Na túře s nohama v bavlnce
Paříž je stále chic
Zahrady pro lenošení
Co máte v cestovní lékárničce?
Magie ohnivých rituálů
 
 

Diskuze

Možnost přidání příspěvku k článku mají jen registrovaní uživatelé. Registrovat se můžete ZDE. Pokud jste již registrovaný(á) uživatel(ka), nezapomeňte se prosím přihlásit.

Dočtěte se více

Příbuzná témata: Téma týdne